Do první sezóny jste naskočil v roce 1976, ve své druhé jste hned vybojoval stříbro. Jak vzpomínáte na první „dospělé“ sezóny?

Ty začátky byly o tom, že se to člověk ještě pořád učí. Hokej jsem se vlastně pořádně hrát nenaučil, ani když jsem končil (směje se). Koukáš na to, snažíš se toho pochytit co nejvíce a jsi připravený, až tě tam na chvilku pustí. Rád vzpomínám na svůj úplně první zápas. Hráli jsme v Ostravě a já dával gól na 1:0, všichni mě klepali, zážitek to byl super. Ale myslím, že jsme nakonec 13:1 prohráli (směje se). Ze stříbrné sezóny vzpomínám na poslední zápas se Spartou, protože když jsme dohráli, tak jsem ani nestihl žádnou oslavu, jel jsem rovnou za přítelkyní a ráno jsem rukoval na vojnu.

Jak to na vojně probíhalo z pohledu hokejisty? Někdo chodil do Trenčína, někdo do Jihlavy…

Tenkrát si nás očíslovali „jedna, dva, tři, čtyři“ a tak dále. Já dostal třetí místo v tomhle pomyslném draftu, i když mi bylo 18, tak už jsem měl za sebou juniorské mistrovství a něco jsem odehrál i za chlapy. Z prvního místa vybírala tehdy Jihlava, druhý Trenčín a třetí opět Jihlava, takže jsem tam nakonec zamířil.

Zmínil jste juniorské mistrovství. Poprvé jsi si zahrál na MS v Montrealu v roce 1978, muselo být skvělé vycestovat…

No, to bylo tenkrát něco. Oblékli nás do černých flaušových kabátů, vypadali jsme jako mafiáni (směje se). Pamatuji si, že jsme byli na večeři v prosklené budově, jejíž vršek se pomalu otáčel. Dnes už to lidé znají, ale tenkrát jsme z toho byli paf, protože jsme jednou viděli jezero a za chvíli tam byly baráky a silnice. Tenkrát nám navíc sebrali z pokojů televize, abychom se na ně nemohli dívat.

Navštívili jste také Quebec…

Jo, to si pamatuji. Přijeli jsme tam a nikdo nás nepřipravil na to, jaká tam bude zima. Na chvíli jsme vyšli na procházku a najednou ti, co už měli knírky, tak jim z nich visely rampouchy.

V reprezentaci jste zůstal i nadále, s Československem jste získal zlatou medaili na MS 1985. Máte nějakou oblíbenou vzpomínku?

Mám hned dvě. Jelikož to bylo domácí MS, spali jsme v Praze v Průhonicích. Jeli jsme snad na druhý zápas a najednou po křižovatce někdo říká „Šófo, vždyť jsi to projel na červenou!“. My jsme vyhráli a někdo navrhl, že šofér nesmí celou cestu zastavit, abychom neodvolali tohle vítězné kouzlo. Tehdy to šlo, měli jsme policisty na každé křižovatce. A jestli byla červená, oranžová, jakákoliv barva, tak jsme nezastavovali. A všechno jsme vyhráli. Na poslední křižovatce stál takový fajn chlapík, vždycky na nás mával a po turnaji jsme mu dali balík hokejek. Na to nikdy nezapomenu, na ten jeho výraz.

Co člověka možná překvapí, tak když jsme hráli to finále, každý bruslí, bojuje, dává do toho všechno a tělo maká na sto procent. Pak najednou zapíská siréna a jsi mistrem světa. Pak si pamatuji, že mi tak vyply svaly, že jsem ze sebe nemohl u hymny dostat ani hlásku a sotva jsem stál. Z člověka to prostě spadlo a jak toho měl za celý turnaj hodně, tak se to projevilo. Málem to byla ostuda (směje se).

Do zámoří vás nikdy nelákali? V roce 1982 jste byl draftován Minnesotou…

Byli jsme na turnaji v Německu a jednou za mnou přišel po večeři spoluhráč s tím, že ode mě něco potřebuje a abychom se v 8 hodin sešli v sedmém patře. Tak jsem tam dorazil a málem mě kleplo, když u výtahu stál trenér amerického nároďáku. „Já vás chci do týmu,“ bylo první, co mi řekl. Všechno by mi zařídili, dostal bych tolik a tolik peněz. Jenže jsem měl doma samotnou mámu, bráchu. Peníze jsem nikdy neřešil – kdybych měl jistotu, že mámu za čtyři roky uvidím, tak to třeba mohlo dopadnout jinak a třeba bych jí finančně pomohl. Ale v tu chvíli jsme nikdo nevěděli, že ta doba skončí. Určitě toho ale nelituji, že jsem to nevyužil.

Po revoluci jste byl jedním z několika hráčů, kteří odešli do zahraničí, vy konkrétně do Finska. Jaké jste měl dojmy ze zahraničního hokeje?

Tehdy nás trénoval Erkka Westerlund. Do lajny mě dal s kanadským bekem Allanem Measuresem, který mi pomohl s angličtinou. Spolu s námi hrál v útoku tehdejší nejlepší finský hráč Esa Keskinen, se kterým jsme se hodně skamarádili, vlastnil klusáky, takže jsme jednou týdně jezdili padesát kilometrů na sever ke koním. Rád na to vzpomínám.

Ale zpět k Litvínovu. S kým jste z týmu trávil nejvíce času?

Banán (Jordan Karagavrilidis, pozn. redakce), se kterým jsme chodili na ryby a nebožtík Franta Procházka. S Jordánem se vídáme do teď, občas se za ním zastavím.

Co říkáte na letošní sezónu Litvínova? Padl například dlouholetý ze sezóny 1977/78, ve které jste hrál…

Záleží to na spoustě faktorů. Když je dobrá parta, jde všechno. Když jsme hráli my, bydleli jsme od sebe pár kilometrů a trávili jsme spolu spoustu času. V Krušňáku jsme se scházeli každý týden ve středu, kde jsme rozebrali všechno, od hokeje až po osobní životy, bez trenérů, jen mezi sebou. Dobrá parta je základ.

Ale také jsme byli známí třeba plesovou sezónou. Začaly maturáky a všechno skončilo (směje se). Jinak se mi to líbí. Letos hrajeme hezký hokej, zápasy průběžně sleduji. Doufám, že kluci dojdou co nejdál.