Ondro, vyhráli jste mistrovství světa. Před sezónou jsi nevěděl, jak to s tebou bude a najednou máš na krku zlatou medaili. Je to pro tebe zadostiučinění a jak jsi to prožíval?

Je to pro mě obrovská věc, vůbec jsem nevěděl, jestli ještě někdy budu hrát hokej. Do sezóny jsem šel s tím, že jsem rok předtím vůbec nehrál, takže to zadostiučinění určitě je, že jsem si na tu placku mohl šáhnout. Pocity jsou to neuvěřitelné, myslím si, že mi to ještě postupně bude celé docházet, po týdnech, po měsících.

V Litvínově jsi byl hodně vytěžovaný, měli jsme dlouhou sezónu. Ty jsi poté hned naskočil a popral ses o nominaci na MS, jak na to reagovalo tělo?

Shodou okolností všechno bylo super. Trenéři mi vyšli vstříc, že mi nechali o nějakých šest dní volna navíc, které jsem cítil, že potřebuji, že se potřebuji dát trochu více do kupy. Pak už bylo všechno dobré, až jsem byl sám překvapený, jak to tělo zvládalo. Poslední zápasy už se jelo v takovém módu, že si člověk už ani neříká, že je unavený nebo něco takového.

Když ses dozvěděl nominaci, jaký to byl pocit?

V hloubi duše jsem doufal, že na to mám a že ten šampionát mohu udělat. Věděl jsem, že bych vzal jakoukoliv roli, ať už by mě dali do první, nebo do čtvrté lajny. Strašně moc jsem chtěl jet. I pro trenéry to možná potom bylo jednodušší, že věděli, že mě mohou šoupat po formacích. Věřil jsem tomu a jsem strašně rád, že jsem tu šanci dostal.

Nakonec ta role byla první formace, přesilovka, oslabení. Pro hráče jako ty je důvěra trenéra asi důležitá…

Určitě to je důležité. To si říkají všichni hráči. Člověk ví, že když přijede třeba Pasta, může z té přesilovky vypadnout, ale třeba pořád bude na oslabení, že nějakou roli budu mít. Důvěra trenéra je extrémně důležitá, Radim Rulík věřil všem hráčů a nevzal si nikoho, o kom by polemizoval. Pokud měl nějaké pochybnosti, tak ho nechal doma. Na konci turnaje to bylo hrozně moc vidět.

Hrál jsi s Lukášem Sedlákem, běžely mezi vámi nějaké dohry ze semifinále nebo to už bylo zapomenuté?

Bylo to zapomenuté. Nikdo jsme se mezi sebou nebavili o sezónách v našich klubech. Byli jsme tam z jiného důvodu a všichni jsme věděli, proč tam jsme. Klubová scéna musela jít úplně stranou. Muselo to jít vidět, když se Tomáš Kundrátek fotil s Michalem Kempným, přitom se pár týdnů zpět prali během semifinále.

Když finalisté přijeli do Brna, tak je dali do jedné šatny. A bylo jedno, že pár dní před tím hráli proti sobě…

Přesně tak. Od začátku bylo ukázaný, že nikoho nezajímá, co si tihle dva budou říkat, nebo že tenhle by neměl sedět vedle tohohle. Udělala se prostě jedna velká dobrá parta a potom bylo jedno, jestli jsou hráči z Pardubic, z Třince, z NHL nebo odjinud.

Byl jsi vyfocený, jak si povídáš s Liamem Kirkem. Jaké to bylo hrát proti němu?

Párkrát jsme se viděli. Na mistrovství jsme měli společnou komunikační skupinu všech kluků, co jsme tam byli, takže jsme si psali. Před šampionátem jsme si napsali, byli jsme všichni v kontaktu. Bylo to super si proti němu si zahrát, strašně moc vyčníval, byť ten tým táhl téměř sám.

Jak moc skvělé je, že měl Litvínov tolik zástupců na jednom šampionátu?

Je to super. Litvínov má dost importů, ale kromě Kevina Czuczmana si na mistrovství zahráli všichni. To je skvělá vizitka pro klub.

Ale zpět k tobě. Jak jsi vnímal čekání na první gól, které sice nebylo dlouhé, ale pár zápasů to trvalo? Mluvili s tebou trenéři?

Moc jsem to nevnímal. Hodně se nám před turnajem střídaly lajny, byla to taková oťukávaná. Tam jsme si to do hlavy ani nebral. Pak se mi podařil nájezd hned s Finy během prvního zápasu, tam to ze mě trochu spadlo. V hlavě jsem trochu měl, aby to nebylo jako v semifinále s Brnem, že jsem dal jeden gól a pak jsem zase čekal. Za dva zápasy to padlo znova, takže to bylo v klidu.

Předvedl jsi své typické zakončení, které jsme od tebe viděli již několikrát. Říkal sis, že se v tomto zakončení cítíš komfortně, tak že ho předvedeš i na této velké scéně?

Proti Finům jsem věděl, že pojedu, tak jsem si řekl, že udělám to, co umím nejlépe. Šlo vidět, že nás gólmani mají načtené. Od trenérů jsme měli informaci, že mají videa a že ví, jaké kličky od nás mohou čekat. Tedy, gólman Rakouska mi to úplně sežral (směje se).

Jak turnaj pokračoval, tým posílili David Pastrňák, Pavel Zacha a Martin Nečas. Ty ses posunul ve formacích níže, ale uvolnit místo Pastrňákovi asi není úplně problém…

Ten ice-time jsem měl víceméně stejný, takže to vůbec nebyl žádný problém. Nebylo důležité, kdo je v jaké formaci, každý hráč měl svou roli a musel jí plnit na 110 %. S tím, že jsem přenechal místo těmto hráčům, to bylo pro mě úplně v pohodě.

Jak sis užíval atmosféru turnaje?

Atmosféra byla skvělá. Nečekal jsem, že může být něco, co jsem nezažil. Lidé nás hnali, byl to obrovský klíč k tomu, že jsme hráli tak, jak jsme hráli. Fanoušci na tom mají obrovský kredit, celé to šílenství kolem mistrovství. Na zápasy mi navíc jezdila přítelkyně, dcera, rodiče, kamarádi. O to více to bylo specifičtější. Všichni mi říkali, že v televizi to je dobré, ale naživo to je úplně o něčem jiném.

Slyšeli jste se na ledě dobře?

Naučili jsme se v tom fungovat, museli jsme. Co jsem se bavil s bráchou, tak v hledišti byl hluk větší než u nás dole. Komunikace byla o něco těžší, ale pořád to šlo v pohodě.

Neprohráli jste žádný zápas po 60 minutách. Byl tam nějaký těžký moment, kterým si tým musel projít?

Těžký moment byl v Brně, pro trenéry i pro hráče. Jeli jsme na šampionát s tím, že se nám výsledkově nezadařilo a moc nám to na tom turnaji ani herně nešlo. Udělali jsme si meetingy, vše jsme si řekli. Těžké to bylo s Kanadou, vlétli na nás i Švédové. Ale nějaký extrémně těžký moment si nevybavuji.

V rozhovorech jsi říkal, že po každém gólu, co jsi dal, jsi měl blackout, zatmění. Jak jsi to prožíval emočně?

Hlavně ty poslední tři zápasy. To má spousta hráčů, když se člověk podívá na střídačku, jak jsme po sobě skákali, jak se každý gól hrozně moc oslavoval. Na ledě jsou ty záchvěvy radosti veliké, podívám se poté na video a říkám si, co jsem to na tom ledě po gólu dělal (směje se). Ale tak to prostě mám.

Ve které chvíli jsi začal věřit, že to zlato nenecháte ujít?

Při gólu do prázdné na 2:0 se Švýcary ve finále. Tam už jsme to tak nějak tušili. Ten zápas byl obrovsky vyrovnaný, kdykoliv jsme mohli dostat gól. Druhý gól to zpečetil.

Ceremoniál byl poměrně dlouhý, jak jsi to vnímal? Uteklo to během euforie?

Stáli jsme tam ve výstroji, unavení, nohy nás bolely, ale patří to k tomu. Pro nás to bylo lepší, protože jsme vyhráli, Švýcaři to museli vytrpět. Není to příjemné, ale člověk má v sobě tolik euforie, že to uteklo rychle.

Jaké byly oslavy?

Bylo to skvělé, pamatuji si vše (směje se). Takový úspěch se slaví moc hezky, první den jsme byli jen na hotelu v soukromí, měli jsme tam rodiny. Poté jsme se probudili a začali jsme znovu, šli jsme na Staromák a to bylo super. Slavil s námi i brácha, kterého nominace na šampionát minula, ale oslavy si užil. Lidé nám pořád dávají otázky, jestli spolu soupeříme nebo jestli si přejeme, a tohle jen dokládá to, jak měl brácha radost i za mě, že jsme to vyhráli. Užili jsme si to i spolu.

A poslední otázka, co tvá budoucnost?

Je brzo. Popravdě ještě nevím, co bude, nebo nebude, jaké přijdou nabídky. V tuhle chvíli asi nechci nic specifikovat. Určitě ta možnost, že zůstanu v Litvínově, tam je a docela velká.