Počátky litvínovského hokeje

Začátky organizovaného hokeje v Litvínově jsou spojeny s 8. listopadem roku 1945, kdy byl v učňovských dílnách na Osadě založen "Hockeyový odbor Sportovního klubu Stalinových závodů Horní Litvínov". Stavební kameny litvínovského hokeje položilo devět členů: předseda Jaroslav Horák, místopředseda Jaroslav Chytráček, jednatel a náčelník Josef Švankmajer, hospodář Oldřich Válek, pokladník slečna Češková, revizoři účtů Josef Horák, J. Láder, vedoucí dorostu, J. Synek, matrikář a M. Šnytr, zapisovatel. V prvních letech se používal zkrácený název, a to HOSK SZ Litvínov.

Litvínovský hokej začínal bez jakýchkoliv základů: „Ví-li někdo o jakýchkoli sportovních potřebách, ohlašte se, rádi je vykoupíme. Leckde se válí na půdě nevyužity,“ sháněl oddíl výzbroj prostřednictvím inzerátu v závodním časopise Výstavba. Bruslení i následné hokejové zápasy byly provozovány na několika volných nezastavěných plochách, včetně kluziště vedle učňovských dílen. Mnohdy tak uskutečnění hokejových aktivit záviselo na přírodních podmínkách.

V historicky první klubové sezóně 1945/1946 odehrál Litvínov kromě mistrovských utkání také devět přátelských utkání a čtyři pohárové zápasy. Vzhledem k historickému charakteru této sezóny nejsou dochovány přesné výsledky a statistiky. Po inauguračním ročníku byl Litvínov zařazen do skupiny B – I.A třídy Krušnohorské župy ledního hokeje v Mostě s Čechií Horní Litvínov, ČSK Podmokly, HSK Hrdlovkou, ČSK Chabařovicemi a Viktorií Lom.

Přes překážky ke hvězdám

Úvod 50. let trávil Litvínov v I.A třídě, v sezóně 1951/1952 oslavili chemici postup do Přeboru Ústeckého kraje. Z pěti odehraných utkání vyhrál Litvínov hned čtyřikrát a se skóre 66:13 si vybojoval účast v kvalifikačních bojích. V dalších dvou ze tří utkání byli Severočeši úspěšní a vybojovali si postup do krajského přeboru.

V něm Litvínov strávil tři sezóny. V ročníku 1954/1955 odstartoval litvínovský oddíl „zlatou pětiletku“ – po přesunu na kluziště k zástavbám v Churchillově ulici (dnešní ulice S.K. Neumanna) a získání nejlepších hráčů z konkurenční Čechie (Kordy) Litvínov zahájili svěřenci Františka Voříška suverénní jízdu krajským přeborem, ve kterém Litvínov pečetil postup v přímém souboji o oblastní soutěž s RH Karlovými Vary. Ročník tak zakončili statistikou 13 výher ze 14 utkání se skóre 145:55.

Během ročníku 1955/1956 byl za iniciativy členů výboru, hráčů mužstva, velké spousty příznivců a podpory chemických závodů v rekordní době čtyř měsíců postaven zimní stadion s umělou ledovou plochou. Slavnostně otevření proběhlo 5. prosince 1955. Ze šesti zápasů navíc Litvínov prohrál pouze jednou, a z prvního místa tak mohl slavit postup do druhé nejvyšší soutěže.

Zlomový okamžik nastal s příchodem Miroslava Kluce z vedlejšího Chomutova. Ten přišel do Litvínova před ročníkem 1958/1959 ve svých 36 letech a převzal roli hrajícího trenéra. Litvínov pod jeho taktovkou vedený kapitánem Vladimírem Kýhosem nejstarším nasbíral 19 výher z 22 mistrovských utkání, a oslavil tak postup do nejvyšší československé soutěže. Rodák z Nesuchyně byl klíčovým článkem litvínovského úspěchu, ne nadarmo se pod Krušnými horami tradovalo rčení „zlaté ruce Míry Kluce“.

Premiérové ročníky mezi elitou

První litvínovský duel mezi československou elitou měl vítěznou tečku – 14. října 1959 odehráli chemici vítězný zápas na domácím ledě se Spartakem Brno, který porazili 2:1. Sezóna poté navzdory očekávání široké veřejnosti skončila záchranou na osmém místě.

Ve druhé sezóně v nejvyšší soutěži skončili chemici na devátém místě, třetí ročník byl nicméně mnohem horší. Litvínov obsadil předposlední jedenáctou příčku, která v tehdejším systému znamenala sestup zpět do 2. ligy. Den před zahájením ročníku 1962/1963, kdy se černožlutí připravovali na nižší soutěž, dorazil na sever Čech telegram s oznámením neúčasti Spartaku Kolín v nejvyšší lize. Litvínov tak dostal právo v 1. československé lize pokračovat.

Navzdory několika bojům o záchranu dokázal Litvínov nesestoupit. Nejlepším umístěním v 60. letech bylo třikrát 7. místo. Významnou změnu prodělal také zimní stadion – v roce 1964 byla přistavěna západní tribuna, o rok později dostal litvínovský zimák střechu.

Éra Ivana Hlinky

Na hokejovou mapu československého i evropského hokeje se Litvínov nesmazatelně zapsal během 70. let. Nadějní dorostenci Ivan Hlinka, Jiří Bubla a Karel Ruml dorostli v místní hvězdy, tým byl navíc doplněn o zkušenější hráče Jaroslava Nedvěda či Josefa Ulrycha. První dva jmenovaní se navíc v úvodu „sedmdesátek“ prosadili do české reprezentace, se kterou slavili zisk tří zlatých medailí z MS 1972, 1976 a 1977.

Boom litvínovského hokeje započal ve druhé polovině 70. let s vzestupným trendem výsledků – chemici v sezóně 1974/1975 poprvé obsadili místo v první polovině tabulky. V historické sezóně 1977/1978 poté téměř vždy vyprodaný litvínovský stadion přihlížel nejen první dvouciferné výhře v nejvyšší soutěži (10:0 s Košicemi), ale i zisku stříbrných medailí v přímém souboji v poslední kole s pražskou Spartou.

V obou zmíněných sezónách byl hlavním tahákem legendární Ivan Hlinka. V ročníku 1974/1975 poprvé vyhrál kanadské bodování soutěže (36 gólů a 42 asistencí za 42 odehraných utkání), v sezóně 1977/1978 poté o „královskou“ korunu těsně přišel se ziskem 75 kanadských bodů (32+39) za 43 odehraných zápasů.

Nová generace a první odchody do NHL

Chemici vedení novou generací navázali v 80. letech na ofenzivní pojetí hokeje. Ivan Hlinka s Jiřím Bublou patřili k prvním československým hráčům, kteří odešli do kanadsko-americké NHL. První jmenovaný odehrál v nejvyšší soutěží 153 utkání, druhý jmenovaný o 103 utkání více.

Litvínov do útočných řad adaptoval mladé odchovance Vladimíra Růžičku, Petra Rosola a Petra Klímu, stálé místo v týmu našli také litvínovský Arnold Kadlec či mladý odchovanec Opavy Eduard Uvíra. A první úspěchy na sebe dlouho nenechaly čekat – obrozený Litvínov získal bronz v sezóně 1981/1982, po roční pauze na šestém místě mohli chemici v sezóně 1983/1984 slavit druhé stříbro v klubové historii.

Očekávatelně pak následoval další odliv hráčů do zámoří. Po „stříbrné“ sezóně odešel jako celková pětka draftu obránce Petr Svoboda, následovaný Petrem Klímou.Čtyři litvínovští zástupci (Růžička, Rosol, Uvíra a Kadlec) navíc získali zlatou medaili na domácím MS 1985. Hokej z nejmenšího města v nejvyšší československé soutěži zažíval „boom“ a pravidelně začínal dokazovat, proč patří na hokejovou mapu. Na konci desetiletí v ročníku 1989/1990 uhráli chemici další bronzovou medaili, když litvínovský úspěch řídil osmnáctiletý supertalent Robert Reichel (52 zápasů, 49+34).

Zlatá éra litvínovského hokeje

Hvězdný nástup Reichela do profesionálního hokeje z konce 80. let naznačil příchod zcela nové generace, která po dlouhé roky bude patřit k oporám Litvínova. Po Reichelově odchodu do Calgary mohl Litvínov slavit historicky třetí stříbro – v sezóně 1990/1991 nestačili chemici ve finále na jihlavskou Duklu. Nejlépe bodující hráči? Josef Beránek mladší (21 let, 29+31), Robert Lang (20 let, 26+26), Jiří Šlégr (19 let, 11+36), Martin Ručinský (19 let, 24+21) a Jan Čaloun (18 let, 28+19).

Výkony mladých zářících hvězd nezůstaly bez povšimnutí týmů z NHL. Na Petra Nedvěda, který za moře odešel již z mládežnických kategorií Litvínova a byl nejvýše postaveným chemikem v historii (2. místo na draftu 1990), tak navázali všichni strůjci litvínovského stříbra. Josef Beránek mladší zamířil s Martinem Ručinským do Edmontonu (1991), Jiří Šlégr do Vancouveru (1992), Robert Lang do Los Angeles (1992) a Jan Čaloun později oblékl dres San Jose (1995).

Ani odliv hvězdných jmen nezastavil Litvínov v zisku třetí medaile. V sezóně 1991/1992 obsadili Severočeši třetí místo v přímém souboji o bronz s Vítkovicemi (4:2, 12:5). O slovo si řekli další mladíci, kteří později patřili k litvínovským oporám – Ivo Prorok, Robert Kysela, či Jan Alinč.

Vytouženého titulu mohli litvínovští hráči dosáhnout v již samostatné české lize v ročníku 1995/1996, po památném semifinále se Spartou však chemici nestačili na favorizovaný Vsetín. Ten vyhrál v pěti duelech, v posledním z nich navíc v černožlutém dresu debutoval šestnáctiletý Martin Škoula, pozdější vítěz Stanleyova poháru a stříbrný reprezentant z MS 2005.

Reprezentační úspěchy

Litvínov tak na klubový úspěch nedosáhl, výrazně se však podílel na historickém období české hokejové reprezentace. V roce 1996 oslavil národní tým zisk zlaté medaile ve Vídni, součástí byli Robert Reichel, Robert Lang, Robert Kysela a také mladý brankář Petr Franěk. O dva roky později mohlo hned devět mužů černožlutých barev slavit ještě větší úspěch – česká reprezentace získala historické zlato na Olympijských hrách v Naganu. Tým trénovala litvínovský ikona Ivan Hlinka, v reprezentačním dresu mohli oslavovat Vladimír Růžička, Robert Reichel, Josef Beránek mladší, Martin Ručinský, Jiří Šlégr, Petr Svoboda, Robert Lang a Jan Čaloun.

Cinkání zlatých medailí na úpatí Krušných hor však jen tak neustalo. Následovalo MS 1999 v Oslu, odkud zlatou medaili přivezli Martin Ručinský a Jan Čaloun, o rok později zlato vybojoval Robert Reichel v ruském Petrohradě. Byl to právě Reichel, který v roce 2001 dovedl s kapitánským „céčkem“ českou reprezentaci v německém Hannoveru k legendárnímu zlatému hattricku. Litvínovskou stopu zde zanechali také Martin Ručinský a Karel Pilař.

Počátek nového tisíciletí úspěch nepřinesl

Po více než 40 sezónách v nejvyšší soutěži byl Litvínov navždy zapsán na hokejovou mapu nejen českého, ale i světového hokeje. Nespočet talentů v zámořské NHL, reprezentační úspěchy. „Cheze“ však chybělo jedno jediné – mistrovský titul. Nové tisíciletí započali chemici nadějně – v ročníku 2000/2001 obsadili čtvrté místo, ve vyřazovacích bojích však stál v cestě odvěký rival z pražské Sparty (2:4 na zápasy ve čtvrtfinále).

Na dalších účast v play-off čekal Litvínov až do výluky v sezóně 2004/2005, kdy se domů vrátila hvězdná jména – Robert Reichel, Jiří Šlégr, Martin Ručinský, Martin Škoula či Jan Čaloun. I tentokrát však cesta černožlutého celku skončila ve čtvrtfinále (2:4 s tehdejším finalistou ze Zlína). Čtvrtfinále si Litvínov do roku 2010 zahrál ještě dvakrát, ani jednou však nedokázal postupové prokletí prolomit. První desetiletí zakončili chemici ve 21. století předkolem s pražskou Slavií (2:3 na zápasy).

Slavit tak chemici mohli pouze na reprezentační scéně – z Mistrovství světa 2005 ve Vídni přivezli zlatou medaili Jiří Šlégr a Martin Ručinský, o pět let později v Německu slavila samostatná česká reprezentace šestý triumf od roku 1993. Litvínov v ní měl jediného zástupce, Lukáše Kašpara.

Hlavně se z toho nepos*at!

Úvod druhého desetiletí vypadal jako na houpačce. Litvínov se opět probojoval do play-off, čtvrtfinálová kletba však zůstala neprolomena (2:4 na zápasy se Třincem). V sezóně 2011/2012 následovalo play-out, o rok později opět čtvrtfinálová porážka. Pomyslnou „pětiletku“ zakončili chemici dalším play-out, i tentokrát však zůstala extraligová příslušnost zachována.

A nastala sezóna 2014/2015. Litvínovská Verva od začátku nepatřila k favoritům – tým přece jen hrál ještě před pár měsíci o udržení v nejvyšší soutěži. První čtvrtina soutěže však všechny uvedl v pravý opak – 9 výher z prvních 10 utkání a nelítostný souboj s třineckými Oceláři o čelo tabulky.

Martin Ručinský, který se po kariéře v NHL vrátil domů, sbíral jeden bod za druhým, útočnou sílu navíc doplnila „dvojčata“ Viktor Hübl a František Lukeš. V brance zářil mladý brankář Pavel Francouz, který se severu Čech chytal svou třetí sezónu. Sílu Severočechů navíc umocnil návrat odchovance Jakuba Petružálka, který se k týmu připojil během probíhajícího ročníku po angažmá v KHL. Síla litvínovského kádru tak byla nezpochybnitelná. Chemici nasbírali 105 bodů a vytvořili klubový rekord, na zisk prvního místa v základní části to nicméně nestačilo. Viktor Hübl opanoval kanadské bodováni TELH (21+37), následován Martinem Ručinským (19+35). Pavel Francouz kraloval v brankovišti, s průměrem zákroků 93,18 % byl nejlépe hodnoceným maskovaným mužem.

Následovaly tak vyřazovací boje – Verva si hladce poradila s Pardubicemi v pěti zápasech a po patnácti letech prolomila čtvrtfinálové prokletí. V semifinále narazili chemici na brněnskou Kometu – i tato série neměla dlouhého trvání, finálovou účast vystřelil Peter Jánský před domácím publikem v pátém utkání.

Na řadu přišlo finále s nejlepším celkem základní části. Třinec tedy začínal na domácím ledě, velkou radost však fanoušci Ocelářů neměli. Litvínov zde loupil v obou případech a na sever Čech si odvážel příjemný náskok. Po prohrané domácí premiéře si navíc Litvínov vybojoval pomyslný mečbol – 3:1 na zápasy.

Během pátého utkání byl Litvínov několik sekund od zisku mistrovského titulu, vyrovnávací gól na 1:1 však černožlutou radost překazil. Třinec sérii vrátil zpět do Litvínova před nažhavené domácí publikum v naplněném Zimním stadionu Ivana Hlinky, ale černožlutému celku utkání nevyšlo podle představ. Po prohře 3:6 tak následovalo rozhodující sedmé utkání ve třinecké WERK Areně.

Vypjatý duel, kde diváci čekali na regulérně vstřelenou branku přes 50 minut, nakonec naklonil na černožlutou stranu přesnou dělovkou František Lukeš. A byl to i on, který historickou výhru pečetil do prázdné branky se svým „dvojčetem“ Viktorem Hüblem. Litvínovská střídačka explodovala radostí, pohádka o černožluté Popelce měla happy end a nejmenší extraligové město slavilo do ranních hodin zisk prvního titulu v nejvyšší české soutěži.

Potitulová éra

Po zisku titulu ukončili kariéru Martin Ručinský i Jiří Šlégr, Pavel Francouz odešel do ruského Čeljabinsku a Jakub Petružálek zamířil do Švédska. Litvínov výrazně oslabil, na výsledcích to bylo znát – chemici skončili na 13. místě po základní části a zahráli si baráž o udržení se mezi elitou.

V následujících letech následovalo jedno čtvrtfinále, jedna baráž a jedno play-out, dvakrát chemici zůstali v „šedé zóně“ bez nadstavbové části. Poslední účast ve vyřazovacích se datuje do sezóně 2022/2023, kdy Verva v předkole podlehla 0:3 na zápase pozdějšímu mistrovi z Třince.

Litvínov v soutěžích:

  • 1945/46: okresní pohárová soutěž
  • 1946/47 – 1948/49: I. A třída, skupina B
  • 1949/50: II. třída, skupina B
  • 1950/51 – 1951-52: I. A třída, skupina B
  • 1952/53 – 1954/55: Přebor Ústeckého kraje, skupina B
  • 1955/56: Oblastní soutěž (později 2. liga)
  • 1956/57 – 1958/59: 2. liga, skupina A (později 1. liga)
  • 1959 – současnost: Nejvyšší česká (resp. československá) hokejový soutěž

Klubové názvy:

  • 1945 - Sportovní klub SZ Horní Litvínov, Hockeyový odbor
  • 1954 - Jiskra SZ Litvínov
  • 1962 - CHZ Litvínov
  • 1990 - HC CHZ Litvínov
  • 1991 - HC Chemopetrol Litvínov
  • 1994 - HC Litvínov, s.r.o.
  • 1996 - HC Chemopetrol, a.s.
  • 2007 - HC Litvínov, a.s
  • 2009 - HC BENZINA Litvínov, a.s.
  • 2011 - HC VERVA Litvínov, a.s.

Odchovanci Litvínova v NHL:

  • Ivan Hlinka (Vancouver)
  • Jiří Bubla (Vancouver)
  • Petr Svoboda (Montreal, Buffalo, Philadelphia, Tampa Bay)
  • Petr Klíma (Detroit, Edmontn, Tampa Bay, Los Angeles, Pittsburgh)
  • Petr Nedvěd (Vancouver, St. Louis, NY Rangers, Pittsburgh, Edmonton, Philadelphia)
  • Vladimír Růžička st. (Edmonton, Boston, Ottawa)
  • Robert Reichel (Calgary, NY Islanders, Phoenix, Toronto)
  • Josef Beránek ml. (Edmonton, Philadelphia, Vancouver, Pittsburgh)
  • Martin Ručinský (Edmonton, Quebec, Colorado, Montreal, NY Rangers, St. Louis)
  • Jiří Šlégr (Vancouver, Edmonton, Pittsburgh, Atlanta, Detroit, Boston)
  • Robert Lang (Los Angeles, Boston, Pittsburgh, Detroit, Chicago)
  • Vlastimil Kroupa (San Jose, New Jersey)
  • Roman Vopat (St. Louis, Los Angeles, Chicago, Philadelphia)
  • Jan Vopat ml. (Los Angeles, Nashville)
  • Jan Čaloun (San Jose, Columbus)
  • Pavel Rosa (Los Angeles)
  • Martin Škoula (Colorado, Dallas, Minnesota)
  • Kamil Piroš (Atlanta)
  • Karel Pilař (Toronto)
  • Tomáš Kůrka (Carolina)
  • Kamil Kreps (Florida)
  • Lukáš Kašpar (San Jose)
  • Jakub Petružálek (Carolina)
  • Kristian Reichel (Winnipeg)