Jak vzpomínáte se své začátky s hokejem?

Začínal jsem na rybníku v Jiřetíně, v jedenácti letech jsem přišel do Litvínova. Od té doby jsem hrál s Ivanem Hlinkou, šli jsme společně do dorostu, do A týmu, reprezentace i Vancouveru.

Máte s Ivanem Hlinkou nějakou oblíbenou vzpomínku nebo zážitek?

To by bylo na několik knížek. Hráli jsme pořád spolu kromě mých dvou let na vojně a závěru angažmá v Kanadě. Na každém výjezdu, na každém reprezentačním srazu, vždycky jsme byli spolu na pokoji. To je ten zážitek. Absolvovat tolik let s ním v dobrém i ve zlém.

Byl jste u historické stříbrné medaile z roku 1978, všichni vzpomínají na poslední zápas se Spartou. Co je vaší oblíbenou vzpomínkou z působení v Litvínově?

Pamatuji si takhle hodně zápasů. Rád vzpomínám na partu, kterou jsme měli, rád vzpomínám na pana Voříška, který nás ten hokej naučil a litvínovský hokej vypiplal. Na zimák chodil v 7 hodin ráno, domů se vracel v 10 hodin večer. V žácích a v dorostu naší generaci hodně posunul.

Do Litvínova se vrátil v roce 1976, tenkrát během tréninku písknul a postavil nás na modré čáry, abychom si nahrávali. Dodnes si pamatuji Banána (Jordán Karagavrilidis, poznámka autora), jak zahodil rukavice, hokejku a prohlásil „Vrátili jsme se do žáků!“ Tak jsem s ním šel do dvojice se slovy, že když mi dá osm dobrých přihrávek, tak může jít domů, že tam s ním budu klidně do večera. Nakonec mi dal asi tři nebo čtyři. (směje se)

S Jordánem Karagavrilidisem jsme zrovna nedávno dělali rozhovor…

Rád na něj vzpomínám. I na jeho tátu, který u nás dělal ve skladě, který měl tam, kde jsou dnes kanceláře. Mluvil špatně česky, protože byl původem Řek. Ten toho pro litvínovský hokej udělal také hodně, ale staral se i o fotbal, atletiku a další sporty. Kdysi mi dal přezdívku Bukna, po Matěji Buknovi, který se podílel na rozvoji hokeje v republice.

S Ivanem jsme si šli jednou vyfasovat výstroj, on přišel a položil jí tam před nás – včetně bílých kalhot! „Vy v létě netrénovat, Tumba, kop do pr*ele!“ tenkrát prohlásil. Tumba byl pan Tůma, náš trenér, který reagoval na to, že jsme v létě moc nechodili na tréninky. Přeřadil nás do „C“ dorostu, kde jsme tedy byli asi jeden tréninku, poté jsme se vrátili do béčka a zpět do prvního týmu. Vzpomínám na něj hrozně rád, spolu s panem Voříškem dali litvínovskému hokeji hrozně moc.

Ve zmiňované sezóně 1977/1978 jste nasbíral 51 bodů za 44 utkání. V dnešní době to je na obránce relativně těžko představitelné. Jak se změnil hokej a co bylo vaší specialitou, že jste sbíral tolik bodů?

Hokej se změnil hodně. Je rychlejší, ale rozhodně ne tvrdší. Někdy koukám na hokej a říkám si, že obránci snad mají v kapsách vajíčka, aby je nerozbili. Já za svého času měl v průměru nějakých 35 až 37 minut na ledě za zápas, to je také jeden z důvodů, proč se mi dařilo sbírat body. Navíc jsme měli pouze jeden bod, počítala se jenom první asistence. Bodů by tedy bylo ještě podstatně více. Dříve jsem hrál útočníka, v žácích jsem hrál u Ivana ve formaci křídlo. V dorostu se tehdy někdo zranil, tak mě přesunuli do obrany, i když se mi moc nechtělo. Pak už mi to zůstalo.

Máte za sebou také dlouhou a úspěšnou reprezentační kariéru. Na kontě máte tři zlaté, pět stříbrných a jednu bronzovou medaili z mistrovství světa, z olympiády v Innsbrucku z roku 1976 máte stříbro…

Nějak okolo Vánoc mi přítelkyně říkala, že mám tolik medailí, ale ona žádnou nikdy neviděla. Byly v Kanadě někde v krabici od bot. Jeden z mých synů jel zrovna k nám, krabici mi tedy přivezl. Původně to měl vézt kamarád, ale ten se toho bál, kdyby se ho na hranicích ptali, jestli to neukradl někde v muzeu. Bylo to necelých 5 kilo na váhu.

Jaké byly začátky v reprezentaci?

Měl jsem více štěstí než rozumu. Na první mistrovství jsem se dostal do Ženevy a do Bernu. Litvínov tehdy hrál přátelský zápas proti národnímu mužstvu v Ústí nad Labem, vyžádali si mě z Litvínova, abych je posílil. Předsedou svazu byl tehdy pan doktor Andršt, jeho auto mě odvezlo do Litvínova a šofér mi tehdy říkal, že pojedu na mistrovství, ale že mi více říct nemůže. Poté mě rychle zavolali spolu s Jardou Šímou na utkání proti Američanům. Za dva dny za mnou přišli a jelo se na mistrovství světa.

Cestování v té tobě asi také nebylo jednoduché…

Pamatuji si, že jsme jednou jeli na turnaj do Landshutu v Německu. Na hranicích nás vzali asi tři nebo čtyři, kteří jsme měli jít na kontrolu. Nevěděli jsme, co se děje, a najednou jsem viděl odjíždět autobus. „Hele, oni nám odjíždějí,“ dělali jsme si srandu. No a oni fakt odjeli. Nikdo nám tehdy neřekl vůbec nic, ani z trenérů, ani z celníků. Vrátili nám pasy a poslali nás autobusem domů. Nakonec mě nepustili, protože mi v tašce našli průkazku do fabriky.

Nějakou úsměvnou vzpomínku máte?

Když jsme byli na hotelu v Montrealu a připravili nám tam krvavý steak. Všichni jsme byli v panice, že to je syrové maso. Nechali jsme si i zavolat kuchaře, aby to dopekl. Nakonec to uvařili tak gumově, že to nešlo ani kousat. V tu dobu jsme ale krvavý newyorský steak neznali, takže to byla trochu ostuda.

Společně s Ivanem jste byli první hráči z Litvínova, kteří se dostali do NHL. Popíšete nám, jak tehdy probíhalo jednání s Vancouverem a jaké byly Vaše první pocity, když jste do Kanady dorazili.

Můj sen byl vždycky odejít do Kanady, Ivan nechtěl. Říkal mi: „Už jsme starý, kašleme na to, půjdeme do Švýcarska.“ Už předtím jsme byli domluvení, že když někam půjdeme, tak půjdeme spolu. V Praze mě tenkrát vyhledali ze švýcarského Ambri-Piotta, takže jsme to společně upekli a domluvili jsme se, že tam s Ivanem půjdeme.

Paradoxně, Ivan tenkrát odjel na Švédský pohár. Přijel tam i Jack Gordon, tehdejší manažer Vancouveru, a šel za Ivanem, jestli bychom za ně chtěli hrát. Ivan mi tehdy volal, že se stalo to a to a já mu na to říkám: „Už je to podepsaný ve Švýcarsku, to nemůžeme udělat!“ Pobavili jsme se o tom a ve Švýcarsku pro to nakonec měli pochopení.

Nakonec to tak jednoduché nebylo, protože mě draftovalo Colorado a Ivana draftoval Winnipeg, museli tedy udělat několik výměn. Během jednoho dopoledne jsme to poté v Praze zfinišovali a šli jsme do Kanady.

Nakonec jste ve Vancouveru strávil 5 sezón. Co je Váš nejoblíbenější zážitek z NHL, kdo byl v tu dobu nejtěžší soupeř na bránění?

V té době jsme hráli osmkrát za sezónu proti Edmontonu, který hrál tvrdý, ale zároveň hokej s evropskou technikou. Většinu času jsem tedy hrál proti Gretzkymu. I tak nám ale dal hodně gólu.

NHL jsem si užíval, byl to vždycky můj sen. V té době to byl hokej pro mě ušitý na míru. Uměl jsem nahrát, ale zároveň i přitvrdit. Bylo to ale hodně nečisté, když vidím, za co se vylučuje dnes, tak ti kluci by tam ani nemohli hrát. Čtvrtá lajna tam byla k tomu, aby si vybrala nejlepší obránce ze soupeřova mužstva, nahodili puk na mantinel a ve dvou se na něj rozjeli. V každém zápase byly dvě až tři rvačky, lidé to tenkrát chtěli.

I vy jste se pral?

I já měl pár solidních bitek. Pamatuji si třeba, že jsem byl první, kdo si v NHL dovolil dát Gretzkymu bodyček. A ještě se hrálo v Edmontonu.

To pak muselo být divoké…

Trefil jsem ho, on si sedl na zadek. V hale bylo ticho jako v kostele. Na střídačce se zvedl Dave Semenko, v té době Gretzkyho ochranář. Měl dva metry, hokej moc hrát neuměl, ale prát se, to ano. Rozjel se ke mně, já si říkal: „Tak s ním já se rozhodně prát nebudu,“ a připravoval jsem se, že ho budu osekávat jako vánoční stromek, protože jsem nic jiného vymyslet nemohl. Naštěstí jsme měli Curta Frasera, který sice byl o hlavu menší jak on, ale přijel mě bránit.

Kdykoliv jsem poté přijel do Edmontonu, tak na mě hodně bučeli, nakonec mě tam v roce 1984 chtěli na play off. Já bych i šel, ale chtěl jsem mít jistotu prodloužení kontraktu, protože ve Vancouveru už jsem měl podepsáno. Nakonec to tedy nedopadlo.

Ivan Hlinka se vrátil do Litvínova, vy jste v Kanadě zůstal.

S Ivanem jsme měli trochu smůlu, že Vancouver v té době neměl moc dobrý tým. Trenéři navíc moc nevyužívali toho, co jsme s Ivanem hráli. Na nějaký čas nás i roztrhli, ale po většinu času jsme měli každý jednoho ochránce. Ivana už to během druhého roku už moc nebavilo, byl to nečistý hokej. On uměl hrát hokej, ale vždycky na něj vystartoval nějaký hromotluk, bolela ho záda. Mě to tam ale bavilo.

Pokud byste měl vybrat jednoho nejoblíbenějšího spoluhráče, kdo by to byl a proč?

Honza Vopat. Jak jste sám říkal, měl jsem bodů dost. Vždycky jsem tedy potřeboval někoho, kdo mi bude krýt záda, a v tomhle Honza Vopat neměl konkurenci. Vždycky to zbrzdil, abychom se stačili vrátit.

Co říkáte na letošní sezónu Litvínova?

Kluci hrajou dobře. Pokud budou hrát takhle na špici, nebo "zlatá střední", jak se říká, tak lidé chodit budou. Hokej má ve městě historii, nic jiného tam přeci jen moc není. I proto by si toho lidé i město mělo vážit, protože jakmile by skončil litvínovský hokej, tak už tam nebude vůbec nic.