Do Litvínova jste se vrátil v roce 1970 jako hráč A-týmu, jak na toto období vzpomínáte?

V Liberci jsem byl dva roky na vojně. Pamatuji si, že jsem se hrozně těšil domů, Dukla hrála tehdy druhou ligu a já šel do nejvyšší soutěže. Byla to pro mě obrovská motivace a byl jsem moc rád, že jsem mohl být součástí litvínovského týmu.

Nakonec jste v Litvínově strávil 17 sezón…

V Litvínově jsem vyrostl, narodil jsem se tu. Od žáčků až do vojny, a poté po vojně, jsem byl v Litvínově doma. Občas se tam i nyní jedu podívat, měl jsem na horách chatu, vedle jí má Míra Daněk. V létě opět pojedu, rád si procházím město a vzpomínám. Stále tam mám pár přátel, takže se s nimi rád uvidím a jsem rád, že se tam mohu objevit.

Jak se hlavně v 70. letech lišila brankářská výstroj od té dnešní?

Byl to obrovský rozdíl. Když dnes koukám na to, jak jsou gólmani oblečení, rozdíly jsou enormní. My jsme tenkrát byli oblečení tak, že kdybych si na tu výstroj vzal sako a šel na ples, tak by to nikdo nepoznal. Museli jsme více dávat pozor. Je pravda, že bylo méně špičkových střelců, které jsme si dokázali pohlídat. Dnes mají kluci obrovské výstroje, kvalitní helmy, to my jsme rozhodně neměli.

Zmiňoval jste nejlepší střelce, na koho jste si dával největší pozor?

V každým mančaftu byl někdo. V Košicích patřil mezi nejlepší střelce Vinco Lukáč, nebezpečné střelce měla i Jihlava, tam se to hodně střídalo, kluci hráli i v reprezentaci. My měli třeba Vláďu Růžičku nebo Ivana Hlinku, to byli hráči, kteří švihem stříleli obrovské rány. V dnešní době už to je složitější, z těch hráčů umí dobře vystřelit téměř každý a těch nejkvalitnějších je mnohem více.

Mluvíte o Ivanovi Hlinkovi. Jak na spoluhráče vzpomínáte?

S Ivanem jsem v šesté třídě seděl v lavici. Vyšli jsme spolu základku, přivedl mě k fotbalu, k hokeji, byli jsme obrovští kamarádi. Každý den jsme byli na hřišti, kde jsme hráli bandy hokej.

Dělali jsme rozhovor s panem Vopatem nejstarším, ten vzpomínal na zápas se Spartou z 1978. Vy máte dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili s Litvínovem…

Zápas se Spartou byl prostě speciální. Ivan Hlinka nehrál a hodil na led židli. Já na to moc rád vzpomínám, bydlel jsem v Litvínově ve městě, hráli jsme, tuším, od šesti večer a já ještě v půl čtvrté odpoledne skládal před barákem uhlí. Známí chodili kolem a říkali mi „Co tady děláš? Vždyť za chvíli hrajete se Spartou o medaile!“ To je skvělá vzpomínka.

Takto probíhala příprava na všechny zápasy? Spousta brankářů má v dnešní době přece jen řadu rituálů.

To určitě ne, já se na každý zápas připravoval poctivě. Rituály jsem ani nějak neřešil, byla to taková klasika. Nic zvláštního jsem neměl, nic jsem nevymýšlel. Normálně jsem se oblékl a šel jsem chytat.

Před zápasem Litvínova v Liberci jste se potkal s trenérem brankářů Zdeňkem Orctem, kterého dobře znáte. Šimon Zajíček je také původem z Podještědí a nyní si vysloužil pozvánku do reprezentace…

Šimon je odsud, chvilku jsme ho tu měli. Jsem moc rád, že z něho vyrostl extraligový golman. Jeho výkony sleduji, chytá velice dobře a ukázal, že si v extralize zaslouží být a teď se navíc může ukázat i v reprezentaci. Bude to mít těžké, aby se dostal na mistrovství, těch brankářů je hodně, ale držím mu palce.

Co je nejoblíbenější vzpomínkou s litvínovským hokejem?

Samozřejmě litvínovský titul. Moc jsem to klukům přál, protože my jsme se ho nikdy nedočkali. Jednou jsme byli, myslím, první asi o pět bodů, v závěru nás předběhlo Kladno a my měli stříbro. Moc rád jsem sledoval, že Litvínov na ten titul po tolika letech dosáhl, že se v tomto malém městě hokej pořád zachovává na dobré úrovni. Moc toho v Litvínově není, sport je na prvním místě.