Jak vzpomínáte na počátky hokeje v Litvínově?
Je to pro mě taková vzpomínka z minulosti. Šel jsem tam po vojně v roce 1955 z Chomutova, kde jsem v té době musel hrát za béčko. Trénovali jsme od desíti večer a ráno jsem chodil v šest do práce, to mi nevyhovovalo. V Litvínově jsem se zařadil, ze začátku jsem s nimi jezdil trénovat na led do Chomutova nebo do Varů, protože tady byl zimní stadion ve výstavbě. To byly naše začátky, moc se mi to líbilo. Parta byla skvělá, často se hrálo na kytaru a zpívalo. Měl jsem z toho dobrý pocit, tak jsem se tady zabydlel. 

Kdy jste se poprvé rozhodl, že budete hrát hokej?
S hokejem jsem začínal v Chomutově ještě za války, protože jsem se narodil v roce 1933. Hráli jsme na rybníku, pak jsme přišli do Chomutova, ale v roce 1938 jsme kvůli Němcům museli odejít. V Chomutově jsme začínali na tenisových kurtech, když se pak postavil zimní stadion, tak jsme hráli tam.

Podílel jste se také na výstavbě zimního stadionu v Litvínově?
Podílel jsem se na zastřešování. Na to byl uvolněný celý mančaft a měli jsme tady brigádu. Betonovali jsme základy pro konstrukci. 


Byl jste členem litvínovského týmu, který poprvé postoupil do nejvyšší soutěže. Jak na to vzpomínáte?
Byla to velká euforie. Dá se říct, že prakticky všichni jsme byli samorosti, kteří vyrostli bez nějakého velkého vedení. Trenéři, co nás trénovali jako děti, byli skuteční amatéři. V té době tady byl jako jeden z trenérů Franta Plánička, jako hlavní pak Franta Voříšek, který to dal dohromady. To byl takový umírněný člověk, něco jako náš táta. V sedmatřiceti přišel z Chomutova Míra Kluc, to byl strůjce našeho postupu. On byl úžasný střelec, i ve svých letech nám to vystřílel a dal přes padesát gólů. Bylo to velké nadšení. Parta byla soudržná, nebyly tam žádné výstřelky, že by si někdo hrál na primadonu a podobně. Bylo to fajn, mám na to krásné vzpomínky.
 
Zmínil jste, že na postupu měl velkou zásluhu Miroslav Kluc. Jaký to byl člověk?
Míra byl ohromný kluk. Měl vrozené vůdcovství a svým výkonem šel příkladem. Můžu vám říct takový příběh: Já jsem byl o jedenáct let mladší a vždycky v létě jsme běhávali třeba do Louky u Litvínova nebo do Lomu a zpátky na zimák. Já jsem ho za celou letní přípravu ani jednou neporazil, a to jsem patřil k celkem solidním hráčům. (směje se) Když jsme běhali sprinty, tak to jsme se všichni smáli, protože hrozně málo zvedal nohy, ale měl stovku za 12,8 a já jsem ji měl za třináct. On byl fakt výborný, i lidsky patřil mezi špičku.

Litvínov z nejvyšší soutěže nikdy nesestoupil, drží se v ní už 61 let…
Měli jsme tenkrát kliku, protože jsme měli spadnout a postupující Kolín to tehdy vzdal. Byli jsme ze dvanácti týmů na jedenáctém místě, takže to tehdy odnesly akorát Litoměřice a my jsme v lize zůstali. 

Napadlo by vás v té době, že se z klubu stane unikát, který pro český hokej vychová množství legendárních hráčů?
To asi ne. Když budu mluvit za sebe, tak jsem v klubu byl spokojený. Byl jsem tady zaměstnaný v chemických závodech. Ze začátku to pro mě bylo hodně těžké, protože jsem na těžkou práci nebyl zvyklý. Tehdy jsem dělal lešenáře, přitom všechna lešení byla jen ze dřeva. Zase mi to pomohlo po fyzické stránce, že jsem dostal sílu. Myslím, že to bylo krásné. Když jsem měl nabídku odjinud, tak jsem vždycky odmítl. Skončil jsem tady až v závěru kariéry, pět let jsem hrál ještě druhou ligu v Ústí. 

Kterou sezonu byste sezonu označil jako svou nejlepší, a proč?
Když jsme začínali, tak jsme věděli, že budeme hrát na spodku a musíme se udržet. Každý rok jsme to měli tak, že se chceme udržet. Nikdy sem nepřišli žádní velcí hráči, prakticky tady bylo osmdesát procent odchovanců z okolí. Nemůžu říct, že by nějaká sezona byla něco extra. 

Jak vzpomínáte na éru Ivana Hlinky s Jiřím Bublou?
Byli to kluci, kteří tady vyrůstali od žáků. Když jsem v roce 1967 odcházel, tak mě Ivan přemlouval, protože jsme si dobře rozuměli, i když to byl oproti mně bažant. Byl jsem rozhodnutý, protože jsem jednou poslouchal za dveřmi a mezi těmi, kdo by měl končit, jsem zaslechl i své jméno. Tak jsem si to vyjednal a šel jsem do Ústí. S naším předsedou jsem to měl dohodnuté, protože jsem tady snad odvedl dobrou práci, že mě pustí. Takhle jsem to udělal. Když jsem Ivana a Jirku trénoval, tak to byli vynikající hráči. Jirka Bubla byl takový člověk, který měl ruku v gypsu a říkal, že je to dobré. Pro Litvínov byli s Ivanem nenahraditelní.


V čem se podle vás hokej za ty roky změnil?
Jako každý sport jde nahoru. Je rychlejší, tvrdší… Když jsme začínali, tak se hrálo na dvě pětky, potom na tři a na čtyři. Teď se všichni rychleji točí, i příprava a podmínky jsou jiné. Když jsme ráno trénovali od šesti do sedmi, tak jsme pak led museli přikrýt, natáhli jsme přes něj plachty. Večer jsme přišli, sundali jsme to a zase jsme trénovali. Měli jsme i dlouhou letní přípravu. Začínali jsme třeba 1. května a ještě v září jsme běhali. Navíc jsme přípravu kombinovali, měli jsme hodinu na ledě a hodinu na suchu. Dneska je to všechno jiné, prakticky celoroční. Hráči končí někdy v dubnu a začínají už zase v červnu.

Co jste dělal po konci kariéry?
Pracoval jsem v chemických závodech jako stavební správce přes nátěry, pak jsem mistroval v lakovně. Ale jinak jsem hned po konci kariéry začal v Litvínově dělat trenéra mládeže. Začínal jsem u žáků, pak jsem vedl dorostence, k áčku jsem se dostal v roce 1972 jako asistent. 

Jak vás práce trenéra naplňovala? Co vás na ní nejvíc bavilo?
Do dneška pracuji s žáky a základnou, protože hokej miluju. Mám z toho radost, když se mi povede vychovat nějakého chlapce. Když jsem byl v dorostu, tak jsem tam měl kluky, kteří se proslavili v nároďáku. Všechno jsem s nimi jako trenér dělal a občas jsem si prodloužil kariéru jako hráč, že jsem hrál za Most nebo za Teplice.
 
Jaký tým byl pro vás z pohledu trenéra nejlepší?
Určitě. Hlinkova generace se nesmírně povedla, to byli borci. Jako dorostenci vyhráli mistrovství republiky, pak celá řada šla do áčka. Uplatnili se hned ze začátku a zařadili se mezi úspěšné hráče. Myslím, že slušný byl i tým, co udělal první medaili. 

Trénoval jste třeba někoho, na koho opravdu nezapomenete?
V první řadě jsem chtěl zmínit mého syna, který se vypracoval tak, že hrál na olympiádě v Sarajevu. K tomu se řadí další, kteří tam byli. V áčku jsem měl třeba ještě Vláďu Růžičku, jako mládežníka ne.

Co jste říkal na zlatou jízdu Litvínova v roce 2015, kdy klub získal historický titul?
Myslím, že velkou zásluhu na tom měla trenérská dvojice, která kluky výborně připravila. Měli perfektní letní přípravu a povedlo se to. 



Jak prožíváte poslední roky, kdy se Litvínovu příliš nedaří?
Jsem z toho rozmrzelý. Chodím pravidelně, letos jsem ale ještě nebyl. Teď to stejně bude bez diváků, ale první dvě tři kola jsem taky radši zůstal v izolaci. V mém věku jsem ohrožená skupina a celkem se koronaviru bojím. Je to dané taky tím, že dnes je mančaft doplňovaný z venku. Za nás tady bylo osmdesát procent odchovanců. Chlapec, který v Litvínově vyroste, to hraje srdcem.

Co byste klubu popřál k 75. výročí?
Aby se zase dostal do lepší poloviny tabulky a nám divákům dělal radost.