Michal Broš, hlavní kouč A-týmu HC VERVA Litvínov. Jak vám to zní, pane trenére?
Je to samozřejmě moc pěkné to takhle slyšet. Ale musím říct, že pociťuju obrovský respekt – ke klubu, k tomuhle místu, k téhle líhni výborných hokejistů. A stejně tak k extralize a ke všem trenérům, víceméně kolegům, mezi něž jsem se teď zařadil. Převládají ve mně momentálně pocity respektu, obrovského nadšení a chuti vrhnout se do nové práce.

Nové tváře v naší organizaci často říkají, že na ně při příchodu dýchla historie spjatá se žlutočerným hokejem. Měl jste to stejně?
Samozřejmě. Místa jako Litvínov mají svůj genius loci. Hokej je můj život, žiju jím odmalička, pohybuju se v něm celý svůj dospělý život. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného. A Litvínov, stejně jako další hokejové „Mekky“, na mě působí úplně speciálně. Mám štěstí, že přicházím z Jihlavy, což je taky svým způsobem podobné prostředí. Zažil jsem tam ještě starý Horácký Zimní stadion, takže dýchá to tady na mě úplně stejně – tím, že šlapu po stejných cestách, kterými už prošli skvělí a světoví hokejisté i trenéři. A doufám, že z toho něco přenesu do své práce.

Když si vzpomenete na Litvínov – zatím vždy jen z pohledu soupeře – co se vám vybaví?
Vždycky nepříjemný protivník, obzvlášť tady, na tomhle stadionu (rozhlédne se po ZS Ivana Hlinky, pozn. red.). Nepamatuju si, že by se mi tady někdy hrálo úplně v pohodě, že by to šlo samo, jak se občas v zápase stane. Vybaví se mi třeba zápas s Olomoucí, kdy jsme přijeli pozdě – kvůli problémům s autobusem, už nevím, jestli kvůli kalamitě nebo zácpě na dálnici. Po první třetině jsme prohrávali 0:4, nakonec jsme dostali osmičku a jeli jsme domů auty. (zasměje se) Takže tenhle zimák mám v hlavě zařazený mezi těmi, kde se mi fakt nehrálo dobře.

Jedním dechem ale chci dodat, že Litvínov pro mě znamená i rodiště a mateřský klub spousty skvělých hráčů, s některými z nichž jsem měl to štěstí si zahrát v jiných klubech. Takže nějakým způsobem doufám, že i tohle prostředí, tahle znalost a povědomí o klubu mi pomůžou.

Jste rád, že teď už budete „na správné straně barikády“?
(smích) Hlavně doufám, že ta „nepříjemnost“ pro soupeře bude dál pokračovat – akorát s tím rozdílem, že teď budu stát na domácí střídačce.

Co rozhodlo ve prospěch Litvínova, že jste se rozhodl přijmout nabídku?
Upřímně? Byla to nabídka, která se prostě neodmítá – i když to zní jako klišé. Ale když přijde možnost vést tým jako je Litvínov, myslím, že žádný trenér, funkcionář nebo člověk, co se v hokeji pohybuje, by neváhal. Nebylo co řešit.

Vnímáte tu nabídku i jako určité ocenění vaší dosavadní trenérské práce?
Rozhodně. V extralize je prostě omezený počet míst na postu kouče. A je to čest, obrovská příležitost – a vlastně, máte pravdu – i určité ocenění. Protože jeden ze 14 týmů vám musí dát důvěru. A to je velký závazek. Jako takový to teď i nejvíc vnímám. Co bylo včera a předevčírem, to už se nepočítá. Teď záleží na tom, co udělám dneska.

Mluvíte o závazku. Počítáte tedy s vyšším tlakem na svou osobu?
Ano. Rozhodně. Já to beru opravdu jako určitou „ligu výjimečných“. Extraliga je výkladní skříň českého hokeje. A troufnu si říct, že po dlouhé době teď zažíváme takové malé zlaté časy. Hokej je na vzestupu, extraliga jde dopředu, ten produkt pro fanoušky je fakt skvělý. Týmy jsou výborně koučované. Být součástí toho je pro mě obrovská čest. A tlak k tomu prostě patří. Jsem na něj zvyklý celý život. A jsem přesvědčený, že kdo není na tlak připravený, neměl by na podobné pozici vůbec působit.

Opíráte se při trénování o své hráčské zkušenosti? Vaše kariéra byla na úspěchy opravdu bohatá – titul mistra světa, dva finské tituly, čtyři české. Dá se v úspěších hledat určitou oporu, že člověk umí udělat správné rozhodnutí?
Z třiceti let, které jsem u profesionálního hokeje, jsem dvacet strávil jako hráč. V druhé polovině kariéry jsem si už začal víc všímat trenérů – jaký mají přístup, jak pracují s týmem i s jednotlivci, jaké připravují tréninky. Vyzkoušel jsem si sám, co mi vyhovovalo a čemu jsem věřil – a co naopak ne. Vědomě jsem se na to zaměřoval s tím, že bych se možná jednou trenéřině věnoval. Takže – z čeho jiného čerpat, než právě z těch let, které jsem v hokeji prožil?

Ovlivnil vás některý z trenérů natolik, že byste se mu chtěl přiblížit, napodobit jeho styl?
Určitě. Ale jmenovat nechci – teď se můžeme potkávat v roli soupeřů. A nebyli to jen čeští trenéři. Ve Finsku jsem taky poznal skvělé kouče. Dokonce i někteří bývalí spoluhráči už dnes trénují. Snažím se dívat i do NHL, do zámoří. Takže ten vliv přichází z různých stran. Vybírám si to, co mi dává smysl, a snažím se to zapracovat do své práce. Ale vždycky tomu chci dát nějaký svůj „facelift“, svoji vlastní pečeť.

Věděl jste hned, že i po konci hráčské kariéry zůstanete u hokeje?
Ano. Věděl jsem, že se nechci z hokejového prostředí vytratit. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného. Pro mě je nejlepší náplň volných dní prostě o hokeji mluvit, řešit ho, sledovat zápasy – naživo nebo v televizi. Už během přemýšlení o tom, co bude po kariéře, jsem se začal zajímat o výchovu mladých hokejistů – i kvůli mému synovi, který tehdy začínal. Vnímal jsem různé přístupy trenérů. Každý si tím projde – ze začátku člověk moc nechápe, jen plave s proudem. Nevíte, proč něco děláte, jak vás trénink posouvá. Až později si uvědomíte, co vám vyhovovalo, co ne – a že často nejvíc pomáhaly ty věci, které jste na začátku odmítali, které vás nebavily nebo byly nekomfortní. A právě ty vás nakonec posunuly nejvíc.

Jaký je Michal Broš trenér? Uvidíme ho v emocích, nebo naopak jako ledově klidného stratéga na střídačce?
Jako člověk jsem přirozeně emocionální, a jako hráč jsem byl velmi emotivní. (úsměv) Myslím si, že bez emocí se v žádné činnosti nedá dosáhnout maxima. Jde samozřejmě o to, jak s těmi emocemi člověk pracuje – jak je kontroluje. Ale pokud tam vůbec nejsou, tak podle mě člověku prostě nějaká procenta chybí k tomu, aby mohl dojít ke svým nejvyšším cílům. Když vám na něčem záleží, tak se ty emoce musí projevit.

Ale v roli trenéra je potřeba s nimi zacházet trochu jinak. Na střídačce musíte mít přehled, musíte být schopní reagovat, musíte vnímat, co se děje. A ano, většinu své dosavadní trenérské kariéry jsem strávil u mládeže. Tam si myslím, že hráčům vyhovovalo, když emoce byly na mně vidět – cítili, že to se mnou hýbe a že je to správně. A když jsem ty emoce víc kontroloval, schovával, tak si kluci mysleli, že se něco stalo, že je něco špatně – že jsem třeba nemocný. (úsměv) Takže hra s emocemi, práce s nimi – to je jedna z těch trenérských dovedností, které je třeba mít zvládnuté a umět je využít ku prospěchu týmu.

Vašimi asistenty budou František Ptáček a Jakub Petr. Gólmany povede Zdeněk Orct. Proč právě tito kolegové?
Než odpovím, chtěl bych říct jednu důležitou věc – chceme navázat na práci předchozího trenérského týmu. A to nebude jednoduché, protože tu odvedli výbornou práci, které si nesmírně vážím. Vždycky jsem o nich mluvil s velkým respektem a uznáním. V mých očích to byl jednoznačně jeden z nejlepších trenérských týmů v extralize. A věřím, že se nám jejich práci podaří využít jako pevný základ – bude to náročné, ale zároveň o to jednodušší ten náš začátek může být.

Co se týče výběru asistentů – při skládání realizačního týmu padala řada jmen. Rozhodovali jsme se na základě zkušeností, předchozích kariér, pohledu na hokej i lidského nastavení. A právě z toho všeho vyplynuli František Ptáček a Jakub Petr. Současný hokej je natolik komplexní, že jeden člověk to sám nemůže všechno zvládnout – pokud chcete, aby práce měla nejvyšší kvalitu, musíte mít tým, který si sedne a funguje jako celek. Rozdělení rolí ještě úplně do detailu vyjasněné nemáme, to teď dolaďujeme. Co je ale naprosto jasné, je role Zdeňka Orcta – ten do našeho týmu jednoznačně patří. Pro mě je s přehledem v TOP 3 nejlepších trenérů gólmanů v lize, má zkušenosti nejen z extraligy, ale i z reprezentace, a hlavně – perfektně zná místní prostředí. Věřím, že všechno bude klapat. A ačkoliv se často mluví o „třech“ v trenérském štábu, u nás jsme čtyři. A to, věřím, bude naše síla.

Jádro týmu a skupina jeho lídrů zůstává pohromadě – kapitán Sukeľ, bratři Kašové, Polášek, Koblasa a další. Vnímáte to jako výhodu?
Rozhodně. Litvínov má za sebou dvě velmi slušné sezóny. Letos se sice na semifinálový úspěch nepodařilo navázat, hlavně ve druhé části sezóny, ale to nic nemění na tom, že jádro týmu je výborné. Nositelé identity mužstva, jeho vůdčí osobnosti, tito kluci zůstali pohromadě – a díky tomu víme, do čeho jdeme. Máme na co navazovat.

Jaký máte vy aktuálně program? Je prostor na oddych, nebo už jste se naplno ponořil do práce?
Jak jsem říkal – hokej je můj život. Už teď věnuju spoustu času přípravě na nadcházející sezónu. A hodlám v tom pokračovat, s tím velkým respektem a závazkem, který cítím. Chci mít čistý štít. Být přesvědčený, že jsem stoprocentně připravený. Že udělám maximum.

Poslední otázka, trochu filozofická. Máte nějaké přání směrem ke svému angažmá v Litvínově, až se za ním jednou po letech ohlédnete?
Tak daleko dopředu většinou neplánuju. Ale mám jedno přání – abychom to od začátku správně nastartovali. Aby letní příprava proběhla, jak má, abychom zvládli předsezónní období a jako tým sedli do jedné lodi. Abychom všichni – trenéři, hráči, lidé z celé organizace – šli do nové sezóny jako jeden celek.

Jedno slovo, na které hodně věřím a o které se opírám celou svou kariéru, je spolu. Ať je venku hezky nebo prší, když tým drží pohromadě, když táhne za jeden provaz – spolu – může dokázat velké věci.