Jak vypadá den hokejového trenéra v důchodu?

Docela různorodě, zatím nemám dny pořád stejné. Doma mám spoustu práce, ať už v baráku či na zahradě. Léta jsem na to neměl čas. Zároveň mám tříletého vnuka, a ten mě docela zaměstnává.

Kdy přišlo rozhodnutí o konci?

Přemýšlel jsem nad tím delší dobu, ale oslovila mě nabídka z Vervy od Pavla Hynka, ten tehdy jednal s Vlado Országhem. Lákalo mě i to, že bych byl na pozici asistenta, protože už jsem nechtěl nikde působit jako hlavní kouč. Je to velký rozdíl a hlavní trenér nese velkou zodpovědnost a tíhu. Je to také velký výdej energie a samozřejmě psychické vypětí. Dohodli jsme se na dvouleté smlouvě, kterou jsem chtěl dodržet. V průběhu posledního roku přišel Vláďa Růžička a já jsem sledoval, jak mají rozdílné přístupy. Byl jsem ale rozhodnutý, že až mi kontrakt vyprší, skončím definitivně. Přeci jen už mám svůj věk a nemám tolik energie.

Vy jste působil ve Finsku a Rusku, jak jste se k těmto nabídkám dostal?

Moje první trenérská štace byla na Kladně. V rodině jsme prožívali tíživou situace, když mi zemřel dvanáctiletý syn. Dostal jsem se k možnosti, že bych mohl odejít trénovat do Finska. I tato událost byla jedním z důvodů, kdy jsme se s manželkou rozhodli, že změníme prostředí. Ve Finsku jsem působil pět let v Luko Rauma a poté s odstupem v Ilvesu Tampere. Byl jsem tam od roku 1990 až do roku 1996 a pak od roku 2010 do roku 2012. V devadesátých letech postavili Finové základ úspěchům, které vrcholí teď, kdy je Finsko absolutní evropská hokejová špička. Působil jsem také v Petrohradu, kam jsem se dostal díky mému kamarádovi a spoluhráčovi Ivano Zanattovi. Tehdy se stal hlavním koučem a oslovil mě, jestli bych s ním šel do trenérského štábu. Sezona se nevyvíjela podle představ a Ivana nadvakrát odvolali. Nejdříve mě oslovili, jestli bych to vzal za něj, já jsem ale šel do Ruska, abych Ivanovi pomáhal, a tak jsem jeho konec oddálil o měsíc. Dali mi nakonec vybrat, jestli chci tým přebrat jako hlavní trenér, nebo se bude hledat někdo nový. Sezonu jsem dotrénoval. Druhou štací v KHL byl Lev Praha. Napotřetí jsem působil v Severstalu Čerepovec, kde mě chtěli jako konzultant na závěr sezony, v dalším ročníku už jsem byl trenér. Rád vzpomínám i na Soči, kde jsme byli s Pavlem Hynkem. Byla to skvělá spolupráce, kde jsme byli jako asistenti Sergeje Zubova. Po sezóně jsem si dal roční pauzu, kdy tam Pavel ještě rok působil. Pak přišlo poslední angažmá ve Vervě.

Jak vzpomínáte na projekt Lev Praha?

Na Lva mám strašně hezké vzpomínky, protože se tam ve druhé sezoně sešel skvělý tým. Spousta výborných hráčů, kteří pak po konci Lva zůstali v KHL. Většinou se následně v týmech prosadili. V této době vlastně začala spolupráce s Karim Jalonenem, ten přišel jako hlavní trenér. Mužstvo z poloviny tvořili Češi a Slováci, druhou půlku zase Švédi, Fini a Kanaďané a Američan. Přestože to vypadlo všelijak, tým fungoval a vznikla skvělá parta. Ti kluci spolu výborně vycházeli a myslím si, že to byl základ, proč jsme byli tak úspěšní. Cesta play-off byla úžasná, vyvrcholila finálovými zápasy s Magnitogorskem. Asi nejvýraznější vzpomínky mám na šestý zápas, ten se hrál v Praze ve vyprodané O2 Aréně. My jsme v průběhu zápasu prohrávali, v závěru jsme vyrovnali, a v prodloužení dali vítězný gól. Bohužel jsme pak nezvládli utkání v Magnitogorsku. Myslím si, že nám tehdy došly psychické síly.

Do Litvínova jste přišel v roce 1998…

Kontaktoval mě Ivan Hlinka, tou dobou generální manažer. Litvínov měl obrovskou podporu chemičky, kde se Ivan znal s ředitelem. Po personálních změnách podpora trochu ochabla. Vzpomínky mám trochu útržkovité, ale když to srovnám s dneškem. Tehdy na začátku letní přípravy jsem měl problém dát dohromady činky. V týmu bylo hodně šikovných hráčů. Nejvíce si asi vzpomínám na vyřazovací boje se Spartou, která nás nakonec vyřadila v semifinále. Mrzelo mě, že jsme vyhráli v Praze, a pak jsme mohli postup dotáhnout doma. Jenže v mužstvo byl asi pocit, že výhra přijde sama a my jsme nakonec prohráli po nájezdech. Rád vzpomínám v Litvínově na spolupráci s trenéry jako Vladimír Jeřábek, Ota Vejvoda, Petr Fiala.

Statisticky se řadíte mezi čtveřici nejdéle sloužících hlavních trenérů na severu Čech. Jakou stopu ve vás zanechal Litvínov?

Tohle jsem vůbec nevěděl, protože statistiky příliš nesleduji. Když sečtu všechny sezony, tak jich není zrovna málo. Litvínov ve mně zanechal velkou stopu, protože jsem tu působil skoro šest sezon.

V čem je Litvínov jiný než ostatní týmy?

Má své specifikum, už jen tím, kolik špičkových hráčů vychoval. Je to rarita na tak malé město. To je asi hlavní důvod, proč jsou fanoušci tady tolik nároční. Tým si zachoval svou tvář a styl hokeje, který je velmi těžké změnit. Viktor Hübl a Franta Lukeš byli poslední typičtí představitelé litvínovského hokeje založeného na útočném pojetí a šikovnosti. Doba se ale mění, takže si myslím, že i v Litvínově to musí přijít.

Litvínov už začal zapojovat mladé hráče do A-týmu. Může mít hlavní kostru jen ze svých odchovanců?

Základ je v mládeži a Litvínov jako malé město není příliš atraktivní destinací pro cizí hráče. Výchova mladých pro áčko je velice důležitá. Nechci to moc rozebírat, protože do toho příliš nevidím. Je to ale problém i v ostatních týmech. Věřím tomu, že i výsledek národního týmu na mistrovství světa dokáže přitáhnout víc kluků k hokeji. Je důležité mít v týmu lídry, kteří budou mladé hráče učit, jak přistupovat k tréninkům a zápasům.

Měl jste někdy nabídku k národnímu týmu?

Myslím si, že když jsem já prožíval nejlepší trenérská léta, tak tu byla spousta lepších koučů. Drtivá většina z nich, která u reprezentace byla, dokázala udělat úspěch. Byli pro funkci vhodnější, měli třeba i hráčské zkušenosti z nároďáku. Když začali jezdit na mistrovství hráči z NHL, byla potřeba, aby trenér byl persona, která má respekt. A ten většinou měli koučové, jenž za sebou měli dlouholetou hráčskou kariéru třeba i v zámoří.

Dvakrát jste vyhrál extraligový titul nejdříve se Spartou a pak s Pardubicemi, jaký byl pro vás nejcennější?

S oběma mám spojené krásné zážitky. Ten se Spartou byl první, měli jsme zkušené mužstvo v čele s gólmanem Petrem Břízou, Honzou Hlaváčem či Jardou Hlinkou. Vynikající hráči. Hodně se o úspěchy s oběma mužstvy také zasloužily realizační týmy, kde na Spartě jsem byl s Pavlem Hynkem a v Pardubicích s Honzou Votrubou. V Pardubicích do týmu přišel Dominik Hašek. Působil na mužstvo, motivoval hráče. Těsně před druhou sezonou jsme měli tvrdou letní přípravu. Asi nejtvrdší, kterou jsem jako trenér zažil. Později se to ale projevilo, v play-off jsme udělali 12 výher v řadě. Vždycky budu vzpomínat na vítězný gól ve Vítkovicích, kdy jsme sledovali, jak puk pomalu plachtí do sítě.

Jak to máte s hokejem? Viděl jste všechny zápasy reprezentace?

Ve skupině jsem všechny zápasy neviděl. Od čtvrtfinále jsem ale už koukal na všechno, výsledky jsem ale sledoval. Mužstvo nás jako fanoušky naladilo dvěma vyhranými přípravami. Moc jsem přál, aby to Karimu Jalonenovi vyšlo. Bronzová medaile je úspěch, ale takových potřebujeme více, aby to přitáhlo další malé kluky k hokeji.