Jste litvínovským odchovancem. Kdo vás přivedl k hokeji a kdo se nejvíce podílel na vašem brankářském růstu?
„K hokeji mě přivedl táta, v Litvínově i trénoval. Nejvíc mi asi dal trenér Miroslav Kalina, vedl mě od třetí do osmé třídy. Absolvoval jsem pak také několik letních brankářských kempů v Příbrami, které vedl Jiří Holeček.“

Vojnu jste strávil v Táboře a v Liberci. Kolik té opravdové vojny obsahovala?
„Moc ne, ale něco přece. Byl jsem rok a půl v Táboře a půl roku v Liberci. Měl jsem na začátku normální přijímač se střelbami, pochodováním a podobně. Pak už byl hlavní hokej. Jen když byl nějaký průšvih nebo jsme měli špatnou sezónu, šli jsme třeba za trest pracovat do kuchyně. Když měl přijet nějaký generál, radši nás uklidili na zimák, protože pochodovat jsme moc neuměli… Jinak Tábor byl vojenské město, spousta lampasáků. Bydleli jsme v kasárnách, takže rajóny a podobné věci byly na denním pořádku.“

Po návratu z vojny jste byl v litvínovském týmu trojkou za Zdeňkem Orctem a Petrem Fraňkem. Bylo asi těžké se přes ně dostat do branky…
„Ano, oba už byli docela zaběhlí, Zdeněk tu chytal dlouho a "Fráňa" si taky začínal budovat pozici.“

Jak vzpomínáte na svou premiéru v nejvyšší soutěži? Co vám z ní skoro po čtvrtstoletí zůstalo v paměti?
„Už je to opravdu dlouho… „Ori“ se hned v prvním utkání sezóny ve Vítkovicích zranil. Já byl zrovna dvojka a v 15. minutě zápasu jsem tak byl vhozen do vody rovnýma nohama… Prohráli jsme 1:3.
Zážitek? Určitě byl velký, i když jsme na body nedosáhli. Chytalo se mi dobře, ale na žádnou pochvalu si nevzpomínám.“

Tým tehdy vedl Ivan Hlinka…
„Moc si ho za tu krátkou dobu v týmu nevybavuju. Tréninky zase tak často nevedl, spíš Josef Beránek. Já jsem Ivana poznal hlavně na zápasech Staré gardy, kam jsem chodil chytat z dorostu.“

Pak jste působil v Liberci. Proč jste se rozhodl odejít?
„Byl jsem v Liberci tři roky. Tým vedl trenér Soudský, který dřív působil v Norsku. A dostal se k němu požadavek kouče Justry z Dánska na obránce, útočníka a gólmana. Tak jsem ještě s dvěma Kladeňáky odešel na hostování do Aalborgu.“

Jak jste si zvykal, byla to velká změna?
„Docela ano. Všichni tam mluvili anglicky, uměl jsem trochu z gymnázia a učil se i sám, ale hovorová angličtina je přece jen něco jiného. Musel jsem se učit, ale šlo to rychle.
Hokejově to nebylo nic moc, klub nebyl finančně silný a scházely prostředky na lepší hráče. Zase jsem si ale hodně zachytal, v zápasech na mě šlo od silných mužstev dost střel.
Další rok v létě jsem absolvoval letní přípravu znovu s Libercem, ale změnily se podmínky a do ciziny se dalo odejít zadarmo, takže jsem pak už odešel natvrdo. Vyvíjelo se to spíš vzestupně, začali jsme víc vyhrávat, byl jsem tam i jinak spokojený. Ale pátý rok to spadlo dolů, klub neudržel dva dobré Lotyše, které jsme v týmu měli, dostal jsem nabídku z Herningu a rozhodl se odejít. Herning je menší, ale hokejové město s velkou tradicí, něco jako Litvínov. Byl jsem tam tři roky a dvakrát jsme získali titul.“

Jak se dánsky řekne Dobrý den a Na shledanou?
„God dag a Farvel.“

Povahově jsou Dánové jací?
„Trvá jim chvíli, než k člověku proniknou blíž a víc ho poznají, do té doby se drží dál. Ale to platí často i jinde. Pak už jsou však hodně vstřícní a kamarádští.“

Jak jste se ocitl zpátky v Litvínově?
„Já se domů těšil. Oslovil mě Kamil Havelka z mládeže, kde končil jako trenér brankářů David Kovařík. Několikrát jsme se setkali, probrali to a dohodli se.“

V čem se podle vás nejvíc změnilo chytání v uplynulých dekádách?
„Hodně, oproti tomu, co jsme se učili my a co se učilo dřív. Bylo to třeba vidět loni na té exhibici k 70. výročí, jak chytal „Ori“ a jak Viktor Lukeš, který víc používal skluzy. Teď je tendence vysokých gólmanů. Zabrat co nejvíc branky a hlavně být ve správném úhlu. Mě se to nelíbí, já mám radši pohyblivé brankáře.“

Na kterého ze svých svěřenců byste chtěl upozornit? Komu všemu se vůbec věnujete?
„Mám na starosti brankáře od druhé třídy do juniorů. Je jich tam dost šikovných, tak půl na půl. Když se ti talentovaní budou hokeji věnovat naplno, mohou něčeho dosáhnout. Je to taky hodně o štěstí a o náhodě. Kdo dostane šanci, může vyletět nahoru.“

Jak je vaše práce časově náročná?
„Časově je to hlavně roztahané, skoro každý den je první trénink už brzy ráno, pak po obědě žáci a po nich junioři. Hodně mi pomáhá Zdeněk Orct, některé starší kategorie vede. Já mám třeba třikrát týdně jednu třídu.“

Které vlastnosti musí podle vás dobrý gólman mít? Seřaďte je v pořadí důležitosti…
„Musí být rychlý a mít sílu, hlavně v nohách, to je podobné jakou ostatních hráčů. Obratnost, pružnost. A ze všeho nejdůležitější je hlava.“

Který extraligový gólman se vám nyní nejvíc zamlouvá?
„Mě se líbí litvínovští gólmani. Jak jsem říkal, moc nemusím ty velké a stojící na jednom místě. Janus je rychlý, komplexní brankář, hraje holí, je pohyblivý, u Petráska je to podobné. Skvělý byl samozřejmě Francouz.“

Další otázka byla, jak hodnotíte litvínovskou dvojici Janus – Petrásek. Už jste vlastně odpověděl…
„Na ledě při zápasech i v tréninku vidím, že jsou to kvalitní brankáři. Oba na sobě hodně pracují, vím to od Zdeňka Orcta, takže si myslím, že mají perspektivu.“