Na rozhovor přišel Zbyněk SKLENIČKA (narozen 15. prosince 1981, 196/107) trochu posmutnělý, momentálně se totiž zotavuje ze zranění v horní polovině těla, které utrpěl 31. října v závěru domácího utkání s Mladou Boleslaví.

V minulých dnech jste prodělal operaci u specialisty. Jak vypadá prognóza rekonvalescence?
„19. listopadu jedu na Moravu vyndat stehy. Pět týdnů bych měl mít ortézu, pak se to bude odvíjet od toho, co řekne kontrola. Zranil jsem se o mantinel, to jsem se ale dozvěděl až dodatečně. Myslel jsem, že to bylo pádem na led. Nešťastná záležitost.“

Potkala vás v minulosti jiná vážnější zranění?
„Ani ne, tohle je první. Byl jsem jen na operaci nosní přepážky, kvůli ucpávání, aby se mi zlepšilo dýchání. A vyndávali mi bursu z kotníku, měl jsem otlaky z brusle.“

Dovolte otázku na rodinu. V Litvínově působila gymnastka a olympionička Skleničková, je z vaší přízně?
„Dozvěděl jsem se to asi až před půl rokem od učitelky mého dítěte z mateřské školky. Je z naší rodiny, teta mého otce. Jen jsem o ní slyšel.“ 

Sezónu jste začal s motorkářskou vizáží, bradkou. Pak šly vousy dolů. Proč? Konec motorkářské sezóny?
„Ne, spíš už mi to vadilo. Musel jsem si to upravovat, když jsem šel z ledu, furt jsem periferně viděl, jak mi tam něco trčí…“

Tlak manželky hrál taky roli?
„Kdepak, ta to obrečela! Postavil jsem jí prakticky před hotovou věc. Měl jsem to poprvé a nevím, jestli to budu opakovat. Záleží, co v našem klubu vymyslíme.“

Jak se klub jmenuje?
„Riders of the Bunker, z Litvínova. Je nás asi dvacet. Podmínky členství? To bych nerad říkal.“

Muže a kluky to myslím zajímat bude, ženy snad následující dotaz přežijí – co tedy jednostopého stojí ve vaší garáži?
„Power Cruiser, značka Suzuki, M1800R. To poslední je obsah. Jezdím svižně, ale ve městě to nepřeháním.“

Kolik bylo pokut za překročenou rychlost?
„Žádná! Na motorce ne. I když ten stroj člověku nedá, rád „chodí za plynem“. Je to sice „čopr“, ale přece jen silnější.“ 

Začínal jste jako útočník, pak jste byl chvíli jakýmsi univerzálem a poslední léta působíte jako obránce. Jak a kdy proběhl váš přerod z útočníka v obránce?
„Na beku hraju poslední tři roky. První mi to ale nabídl už trenér Václav Sýkora v Litvínově, bylo to na turnaji v Německu, kde se nám zranili nějací obránci. Přijal jsem. Tenkrát jsem byl mladý a bral to spíš jako zpestření, vidět najednou celou hru pěkně před sebou, zezadu. Pak dlouho nic a znovu jsem tak začal hrát až v Ústí. Trenér Rosol mi to doporučil. Vzhledem ke své výšce a váze jsem byl méně obratný než jiní útočníci a uvědomoval jsem si, že to tak pro mě bude lepší.“

Odehráno je dvacet kol, to nejsou ani dvě pětiny dlouhodobé části. Nepřijde vám někdy základní část jako jakási kvalifikace? Pokud z ní postoupíte, rozhodne o úspěšnosti celé sezóny stejně až poslední měsíc, a ne dlouhodobá forma...
„Poslední měsíc rozhoduje, ale co se stane předtím je myslím stejně důležité. Když nemáte celý rok výpadky výkonnosti, projeví se to pozitivně i v play off.“

Co Zbyněk Sklenička a play off?
„Já to vždycky považoval za svoje plus. Vyhovuje mi, když jdou zápasy rychle za sebou, všichni jsou vyhecovaní a dávají do toho všechno. Zápasy v play off mě zkrátka hodně baví.“

S jakými pocity jste se letos v létě vracel do mateřského klubu? Váš příchod se trochu táhl…
„Pocity byly jednoznačné: byl jsem šťastný! Narodil jsem se tady, jsem vyložený Litvínovák. Po posledním roce v Ústí jsem byl trochu psychicky odrovnaný, zkroušený. Podpisem v Litvínově jsem se dostal do o hodně lepší situace.“

Patříte k hráčům, kteří se nebojí tvrdé hry, a když na to přijde, umí ránu dostat i rozdat. Letos jste se tuším v žádné větší bitce neocitl, čím to?
„Někdy se mi zdá, že potyčky a takové to pokřikování mezi hráči se odehrává vždycky, když nejsem na ledě… Ale možná se mi to jen zdá, třeba jsem spíš něco propásl. Soustřeďuju se hlavně na hru, až tolik souboje nevyhledávám. Záleží taky na trenérech, jestli mě na led v tu inkriminovanou chvíli pošlou. Nemám s tím problém, klidně lidem ukážu, že se prát dovedu. Vím, že to mají rádi.“

Vaše největší potyčka v kariéře?
„Asi ta v sedmém zápase baráže s Boleslaví v dresu Ústí. Jednu ránu jsem dal Hrdelovi, pak jsem naháněl Daniela Boháče a na střídačce jsem se ještě popral s Borisem Žabkou.“

Stalo se, že měla rvačka někdy pro vás a vašeho „partáka“ nějakou dohru i mimo led? Teď nemáme na mysli disciplinárku.
„Ne, to ne, nikdy.  Vždycky to zůstalo na ledě v rámci hokeje. Co se týče disciplinárky, měl jsem problém se srážkou – když jsem dal někomu „strom“ a bylo to posouzeno jako úder na hlavu a krk. Pak jsem dostal distanc.“

Váš největší osobní sportovní úspěch?
„Postup do extraligy s Jihlavou přes České Budějovice. Poměrem zápasů 4:0, to bylo velké překvapení.“

Nedáváte v kariéře tolik branek, o to více si je možná pamatujete. Kterou nejvíc?
„Před dvěma lety v Plzni v rozhodujícím sedmém zápase čtvrtfinále play off. Přijel jsem pomoci z Ústí na jeden zápas a trefil se. Škoda, že to na výhru a postup nestačilo, ten zápas jsme nakonec prohráli.“

Představujete si, co budete dělat po skončení aktivní kariéry?
„Zatím to vymýšlím a ještě nevím.“

Malý dotazník:

Oblíbený český politik?
„Nemám, moc politiku nesleduju, ani zahraniční.“

Oblíbený český sportovec?
„Asi Jarda Jágr. Takových je nás ale hodně.“

Co bych si jako první vzal s sebou na roční prázdniny?
„Motorku. A hodně benzínu…“

Co bych asi dělal, kdybych nehrál hokej?
„Myslím, že stavbyvedoucího. Vystudoval jsem stavební průmyslovku, tehdy byla ještě na Meziboří.“