Pane Beránku, za Litvínov jste odehrál dlouhou řadu sezón. Povězte nám o tom něco více.

V Litvínově jsem odehrál 14 sezón, moje první byla 1961/62. Půl roku jsem strávil v Pardubicích a pak dvě sezóny v Litoměřicích, s nimiž jsme vybojovali postup do nejvyšší soutěže. Shodou okolností, když jsem v Litoměřicích končil, přemlouvala mě Plzeň, abych hrál v jejich barvách, ale já se rozhodl pro návrat do Litvínova.

O Litvínovu se často hovoří v souvislosti, že je to tu speciální…

To vám musím dát za pravdu. Přestože jsem se v Pardubicích učil a při hokeji pak přes léto jezdil do Tesly (tehdy jsme totiž museli být zaměstnanci), nemohl jsem si tam zvyknout. Úplně jiný typ lidí! Tady na severu jsme takoví srdečnější, otevřenější, a to se drží stále. Dokážeme si vynadat, to zase jo, ale řekneme si to do očí. A pokud můžu soudit z vlastních zkušeností, nezávidíme si tu tolik. Je tedy pravda, že je to tady hodně speciální. A kdo v tomhle prostředí vyrůstá nebo tu stráví podstatný čas, docela pak bude koukat, jak je to jinde.

Takže i když jsem dostal možnost emigrovat, zůstal jsem. Litvínov je srdcová záležitost. Nehrál jsem tu jenom hokej, ale třeba i českou házenou už od mládí. Mám tu hodně známých a kamarádů a celkově velký vztah k místnímu prostředí.


Jak na těch úctyhodných 14 sezón vzpomínáte? Byla třeba jedna absolutně speciální?

Měl jsem dobré, lepší i horší sezóny. Jeden rok se mi třeba podařilo vstřelit nejvíc gólů. A pak přišel Jarda Nedvěd, se kterým jsem hrál osm let a který byl vynikajícím zakončovatelem gólových situací. A tak jsem mu spíše na ty branky nabíjel. Nikdy jsme si nic nevyčítali nebo si záviděli, že ten či ten gól dal ten druhý. Byl jsem pak členem širšího výběru nároďáku a toho si opravdu velice cením. V té obrovské konkurenci, která panovala, protože nikdo neodcházel hrát ven nebo se naopak na reprezentační srazy nevracel z ciziny. Hrálo se navíc na tři lajny! Příjemné ocenění mé práce.

Vašima rukama pak prošly budoucí legendy litvínovského hokeje, které jste hokejově vychovával. Reichel, Ručinský, Lang a mnozí další. Jak se za tímhle svým trenérským úspěchem ohlížíte?

Když vidíte, čeho ti kluci dosáhli, je to pochopitelně velice příjemné ohlížení. Když jsem končil kariéru, protože jsem měl problémy se zády, nemohl jsem celé léto jsem nemohl trénovat kvůli skřípnutému nervu. Po létě jsem začal vést první sportovní třídu, která se tady založila. Rozběhla se sezóna a v první čtvrtině se A-týmu bohužel nedařilo. Přesouvali se k němu Franta Voříšek a Ivan Hlinka senior a vyzvali mě, bažanta, abych se k nim přidal. Takže prakticky hned po skončení kariéry jsem šel k áčku. Jenže po určité době přišlo nařízení, že trenér u dospělých musí mít nejvyšší trenérskou licenci, takže jsem se přesunul zpět k mládeži. Rád vzpomínám na doby, kdy jsme s dorostem vybojovali dvakrát mistra Československa a jednou bronz a s juniory také jeden mistrovský titul a bronz.

Máte s nimi nebo v souvislosti s vaší trenéřinou oblíbenou vzpomínku?

To jsme s oběma již vzpomínanými pány Hlinkou a Voříškem vybojovali stříbro, před vlastními fanoušky! Moje oblíbená vzpomínka je pak taky na sezónu, při níž jsem šel k áčku někdy kolem Vánoc, to si nevybavím úplně přesně, ale byli jsme tehdy hodně dole v tabulce. Předposlední nejlépe. Před utkáním na Spartě odešel Vláďa Růžička do Edmontonu, takže už jsme neměli k dispozici ani jeho. Prostě složitá situace. Ale měli jsme Roberta Reichela. Jeli jsme na zápas do Jihlavy na play off a vůbec jsme si nevěřili. Dukla měla v brance Dominika Haška, sice po zranění, ale chytal za ni. No a Albi mu dal snad tři góly a my vyhráli 4:3! Pokračovali jsme do Trenčína a bojovali nakonec o finále. Celý zápas jsme prohrávali 0:1 a pak se nám, sekundy od konce utkání, podařilo vyrovnat! A v nájezdech to byl zrovna můj syn, který za Trenčín hrál, v nich rozhodl, že jsme vypadli. O bronz jsme se pak utkali s Kladnem, u nich zvítězili a doma dlouho prohrávali, ale pak utkání otočili v náš prospěch. Takže nakonec ze sestupového místa jsme získali medaili! Moc rád vzpomínám na návštěvy, kdy na hokej chodilo jedenáct tisíc lidí! To bylo něco nádherného. Měli jsme vyprodané i rezervy lístků, fronty byly nekonečné a lidi po zápasech skákali přes mantinely.

Byl jste přísným trenérem?

Když jsem viděl, že je kluk šikovný, o to víc jsem byl na něj náročný. Bylo by mi hrozně líto, kdyby to, co má v sobě, přišlo vniveč. A musím vám povědět, že hokej hrálo víc šikovných kluků, ale na rozdíl od Hlinků a Šlégrů a Reichelů, třeba také mého kluka, to nedotáhli. Tihle kluci, ale i Růča nebo Lang, měli jenom hokej a sport. Ti ostatní měli jiné zájmy a jak rostli, chtěli se víc bavit. Proto to nedotáhli tak daleko.

ODKAZ: Zápas pro legendy: Představení oceněných

Jak se podle vás proměnil hokej, když se z tribuny na něj díváte?

Ubylo takové té technické dovednosti, ale vnímám to tak, že je to kvůli tomu, jak je hokej náročnější v osobních soubojích. Dříve se hrálo na tři lajny, čtyři beky. Postupem času pak na šest beků. Dneska hrajete na čtyři lajny, sedm beků, hráč projede nahoru-dolu a jde střídat a celou dobu je napumpovanej a hraje v maximální rychlosti. My jsme utkání oproti tomu například dohrávali na dvě lajny podle vývoje utkání. Možná tedy, že ten rozdíl je v tom, že my jsme na všechno měli víc času.

Litvínov ve speciálním Zápase pro legendy pozval na led všechny hráče, kteří odehráli v klubu deset a více sezón. Mezi oceněnými jste byl pochopitelně i vy. Jak jste si akci užil?

Bylo to opravdu úžasné! Musím uznat, že klubu se tato akce opravdu povedla. Krásný ceremoniál i podarování, které jsme dostali. Klobouk dolů a veliké díky.

Po utkání na vás čekalo neformální posezení v klubových VIP prostorech. S kým jste se zapovídal na nejdelší čas?

Potkal jsem se s panem Kýhosem nejstarším. Byl u klubu od začátku, budoval ho. A z té první party je posledním, bohužel. Nedávno jsme pochovali pana Zímu staršího. S panem Kýhosem jsme seděli a bavili jsme se dlouho. Máme si co říct. Bylo to opravdu hezké, že jsme měli příležitost se takhle potkat.

Prozraďte, jak se vám zatím líbí letošní sezóna.

Musím říct, že se mi to moc líbí! Kluci sice měli pokles, ale to potká každé mužstvo. Někoho třeba hned na začátku, nás uprostřed, jiní se mohou trápit na konci sezóny. Naši kluci měli v úvodu soutěže takovou formu, že teď můžou hrát v relativním klidu, protože jim nehrozilo, že se dostanou úplně dolů a budou řešit existenční problémy. Jasně, fanoušci jsou naštvaní, když jim v zápase něco nejde, slyším je, jak třeba nadávají, když sedím v hledišti. Ale jako dlouholetý člen tady litvínovské hokejové komunity musím říct, že Litvínov se znovu baví hokejem! Máme za sebou krušné roky. My, takové malé městečko! Když si to vezmete, hokej může za to, že se z Litvínova stal pojem i za hranicemi. Představte si, že jeden můj kolega za mnou kdysi přišel a povídá mi: Josef, tak ti jdu poděkovat! Jel jsem v Košicích moc rychle a měl jsem platit 350 korun pokutu za rychlost. (A to v té době byly nějaké peníze!) A policajt se nás ptal, odkud jsme. Tak jsme odpověděli, že z Litvínova, a on se hned zeptal, jestli známe Jožu Beránka. A my na to, že pochopitelně jo! A on nás nechal jet a nic po nás nechtěl!

Historek z hokejového prostředí máte jistě nepřeberné množství. Na závěr našeho povídání, převyprávějte našim fanouškům ještě jednu, poslední.

Povím vám jeden příběh z Košic. Byli jsme tam s Ivanem Hlinkou, já jako jeho asistent. A při zápase na nás místní lidé nadávali, že přes mě nevidí, ať si na té střídačce sednu. A dokonce za mnou přišel i nadporučík od policie, takový mladý kluk, aby mě usadil. Řekl jsem mu, že jsem přece trenér, dělám svoji práci a rozhodně na střídačce sedět nebudu! Otočil jsem se a najednou jsem od něj dostal pěstí! Vznikla taková mela! V týmu jsme měli mého syna, který se vrátil z vojny, tak mi pomohl.

Zápas skončil a já šel za tím nadporučíkem, aby mi řekl své jméno, protože ho chci uvést do zápisu, protože mě jako trenéra napadl na střídačce. Odcházím pak z utkání z kabiny, před ní prázdno a najednou u mě jiný policajt, ať mu ukážu občanku. Sahal jsem si pro ni do kapsy a najednou už mě za loket tahali do auta, že jedeme na policejní stanici k výslechu. Tak jsem jim převyprávěl příběh, naštěstí na mě Ivan Hlinka počkal s taxíkem, aby mě hodil na speciál, protože jsme na takto vzdálené zápasy létali.

Z Prahy jsme jeli domů a Míra Rykl povídá, že se zastavíme v Knovízi posedět a pokecat. Večer se nám protáhl a pak ráno jsem otevřel noviny a tam jsem si přečetl, že mi hrozí basa, že jsem napadl policajta, a dokonce že jsem mu strhl čepici! To je bráno za tak závažný čin, jako kdybyste mu vytáhli pistoli z pouzdra. Přes právníka z fabriky jsme pak psali na ministerstvo a znovu jsem opakoval svou verzi, tu pravdivou. A pak se ve Frontě objevil článek, že si jeho autor dal tu práci, obvolal rozhodčí toho daného zápasu v Košicích a zeptal se jich, jak to bylo. A všichni vypovídali v můj prospěch, protože situaci viděli! Jenže se to i přes tohle stále řešilo, pořád za mnou jezdili policajti a tak. A pak jsme hráli jedno utkání v Bratislavě a Ivan Hlinka mě v noci vzbudil s tím, jestli jsem viděl zprávy. Že tam nějaký amatérský kameraman ukazoval záběry toho incidentu a bylo to přesně tak, jak jsem vyprávěl. A pak to pomalu už utichlo. Ale aféra to tehdy byla obrovská.