Kristýno, o víkendu jste s českým národním dosáhla fantastického úspěchu, kdy se vám podařilo postoupit na olympiádu. Jaké jsou vaše aktuální pocity?

Stále mi nedochází, co se vlastně stalo, protože je to poprvé v historii, co jsme to s děvčaty dokázaly. Je to super pocit, s holkama jsme to hezky oslavily, měly jsme výbornou partu. Bylo to velké nadšení, také ukáplo několik slz. Ještě nám to úplně nedochází. S holkama jsme se shodly, že potřebujeme tak týden na to, aby nám došlo, čeho jsme dokázaly.

Jste první v historii, komu se to podařilo. Jaký je to pocit?

Když jste to takhle zmínil, tak mám z toho husí kůži. Je to úžasné. Jsme rády, že jsme to mohly dokázat pro český národ, ale také pro všechny holky. Doufáme, že jsme tím inspirovaly další dívčí generaci k hraní hokeje a budou chtít také dělat to, co my.

Dařilo se vám už v přípravě. Měly jste velké sebevědomí před kvalifikačním turnajem?

Věděly jsme, že jsme na tom papírově lépe, cítily jsme se dobře. Sešly jsme se ještě týden před začátkem kvalifikace a společně jsme trénovaly. Každým tréninkem jsme se zlepšovaly, po přípravných zápasech jsme se cítily stále lépe. Herní systém, který máme od našich trenérů se potvrdil jako funkční a v tom je naše největší síla. Další výhodou byl náš tým, protože jsme byly výborný kolektiv. Všechny jsme věřily v daný herní systém a naší sílu. Do posledního utkání jsme nastupovali s lehkou nervozitou oproti předešlým duelům. Mluvili s námi trenéři a měly jsme rituály, které jsme dělaly před každým zápasem. Pomohlo nám to, abychom se uklidnily. Do samotného zápasu jsme poté šly s naprostým klidem, což bylo také znát na ledě.

V prvním zápase proti Norkám jste byly sice lepším týmem, ale v koncovce jste nebyly tolik úspěšné. Padla na vás nervozita?

Ze začátku jsme měly problém, že se nám nedařilo gólově prosadit. Držely jsme se toho, co nám řekli trenéři. Trochu jsme to čekaly, protože to bylo po dlouhé době, co jsme hrály před publikem a navíc na domácím hřišti, což na nás vytvářelo určitý tlak. Trenéři nám říkaly, že to musíme vydržet a hrát naší hru a na výsledku se to projeví. I přesto, že to byl těsnější výsledek, tak jsme hrály svou hru a výsledek byl pro nás vypovídající.

Posléze jste narazily na Polky, což bylo úplně o něčem jiném a zvítězily jste 16:0. Zažila jste to někdy na mezinárodní úrovni?

Ne, mám dokonce dojem, že to byl nějaký rekordní výsledek. Ještě v jiné skupině se někomu podařilo vstřelit asi 15 gólů. Byl to zajímavý zápas. Věděly jsme, že to může být přestřelka, protože s Maďarkami inkasovaly 11 branek. Bylo naším cílem nastoupit tak, abychom soupeřky nepodcenily, ale aby se nám také nestalo, že začneme hrát individuálně. Pořád jsme všechny chtěly věřit našemu systému a dodržovat ho. Chtěly jsme si nabrat sebevědomí na další důležitý zápas, což jsme splnily. Celých 60 minut jsme hrály jako jeden tým, a to nás výborně připravilo na utkání s Maďarskem.

Klání s Maďarskem vypadalo papírově vyrovnaně, ale po první třetině jste byly ve vedení 3:0. Bylo pro vás velkým uklidněním, že jste si vypracovaly náskok?

Ano, hodně nám to pomohlo. Do toho zápasu jsme šly s velkým klidem. Když se podíváme do minulosti, tak na mistrovství světa jsme hrály s Finskem, tam jsme byly přemotivované a chtěly jsme až moc. A právě z toho jsme se chtěly poučit, proto jsme do zápasu nastoupily s mnohem větším klidem. Tím se nám podařilo odskočit ihned na rozdíl tří gólů, díky tomu jsme se ještě víc uklidnily. Dále jsme už jen pokračovaly v tom, co jsme měly rozehrané.

Jak velkou roli ve vaší hře hraje trenér Tomáš Pacina?

Obrovskou. Je to muž, který stojí za vším a přišel s naším herním systémem, kterým se prezentujeme. Srší z něj klid a je velkou oporou našeho týmu. Vždy nám říká, že on není ten, který podává výsledky na ledě a všechno je pouze o nás, ale bez něj by to nebylo vůbec možné. Je velkým myslitelem a s obrovským klidem působí na ostatní kolem sebe. Klid, který v sobě má nám předal. Osobně vím, že jsem byla ráno před zápasem nervózní, ale po poradě nervozita odezněla.

Před vámi je olympiáda. Je to životní hokejové maximum, které jste si vysnila?

Ano. Stále musím bojovat, nic není jasné, ale udělám všechno proto, abych tam mohla být a národnímu týmu pomohla. Už mistrovství světa v Kanadě a stejně tak olympiáda, to jsou neskutečné události. Nikdy bych nevěřila, že by se mi to mohlo povést. Je úžasné, že jsem mohla být u toho, kdy jsme ženskému českému hokeji pomohly k olympiádě. Jsem moc ráda, že jsem tu šanci dostala.

Vaše kapitánka říkala, že se jedete poprat o medaile. Jaké jsou vaše olympijské cíle?

Pracujeme na tom, abychom se nejen dostaly na olympiádu, ale také na tom, abychom se dostaly mezi nejlepší týmy světa. Myslím si, že jsme to částečně ukázaly už na mistrovství světa, ale stále nám něco chybělo. Nyní jsme se zlepšily, a proto doufám, že se budeme prát o medaile a podaří se nám na olympiádě uspět.

S hokejem jste začala v Litvínově. Jak to bylo náročné?

Nebylo to nejjednodušší. Tehdy jsme tu byly pouze dvě dívky, jen já s Danou Pelikánovou, se kterou jsme byla na mistrovství světa 2014 v U18. Byly jsme tedy jen dvě holky v klubu. Na druhou stranu bylo fajn, že jsme mohly hrát mezi klukama. Mužský hokej je něco, co našemu ženskému týmu pomáhá. V Americe se hned začíná mezi děvčaty, kdežto my, když hrajeme mezi muži, tak vyrůstáme ve vyšší hokejové kvalitě. Lépe se tedy hokej naučíme, je tvrdší. Hrála jsem tu až do 17 let, než jsem musela odejít hrát jinam a pak jsem odešla do Ameriky.

Pravidelně se účastníte mezinárodních akcí. Jak moc vás to v kariéře posouvá?

Skončila jsem v U18 a poté jsem v A-týmu nebyla asi pět let. Před rokem se mi ozval pan trenér Pacina, že by mě chtěl vidět na kempu. Od té doby jsem byla v reprezentaci. Byla jsem na několika akcích a na mistrovství světa v Kanadě. Hodně mě to posunulo, nejen tím, že jsou jiné herní systémy, ale je tam také větší konkurence. Mezinárodní zkušenosti jsou úplně jiné než v univerzitní lize v Americe.

V roce 2016 jste se rozhodla, že zamíříte za oceán. Jak náročné rozhodnutí to pro vás bylo?

Pro mě osobně byl nejtěžší jazyk, protože jsem nebyla dobře jazykově vybavená. Pro maminku to bylo hodně těžké a oplakala to, nejdříve s mým odchodem nesouhlasila. Táta mě tím naopak hodně směřoval. Už kolem mých 16 let mi říkal, že bych jednou mohla hrát v Americe. Kamarádka mi navíc pomohla, abych se dostala na stejnou střední školu a nyní jsme spolu dokonce hrály na olympijské kvalifikaci. Nejtěžší tedy pro mě byl jazyk a opuštění rodiny, ale nakonec jsem ráda, že jsem si tuhle cestu vybrala.

O tři roky později jste se dostala na univerzitu do Vermontu. Jaké to je studovat a hrát hokej na univerzitě v Americe?

Úžasné. Měla jsem složitější cestu, když jsem se dostala střední školu, kde jsem také hrála, tak jsem měla jít na jinou vysokou školu. Hokejově mě sice chtěli, ale právě kvůli jazyku to nešlo, protože to byla jedna z prestižnějších univerzit. V určitém testu jsem nedosáhla na dostatečný počet bodů, a tak jsem tam nemohla nastoupit. Na rok jsem se tedy vydala do Kanady, abych se rozhlédla po jiných univerzitách. Měla jsem štěstí, že naše trenérka mě viděla, když šla rekrutovat mou spoluhráčku z národního týmu. Viděla mě a nabídla mi místo v týmu na univerzitě ve Vermontu. Pamatuji si, jak jsem poprvé vstoupila na kampus a rozbrečela jsem se. Byl to gól, dostala jsem se na univerzitu a za plné stipendium. Hrozně se mi tam líbí. Studium je dobře propojené s hokejem. Když máme zápas nebo tréninky, tak se to vždy dá ve škole zařídit. Profesoři nám hodně pomáhají k tomu, abychom mohly sportovat. Naše škola je veliká, má 15 000 studentů a máme i na výběr hodně sportů. My sportovci, jsme si naše bližší než ostatní studenti, takže je to tam super.

Co vám zámoří ukázalo? Otevřelo vám v něčem oči?

Když jsem tam přišla, tak jsem si myslela, že Amerika je nejlepším místem na světě, byť mám Českou republiku ráda. Čím déle tam jsem, tak tím víc vidím ten rozdíl mezi těmito světy. Jsem ráda, že jsem v Americe mohla zůstat déle než jeden rok. Vždy se budu ráda vracet domů. Amerika mi pomohla jako člověku, viděla jsem návyky různých lidí, odpoutala jsem se od rodiny a hlavně jsem se naučila jazyk.

Jaké jsou vaše cíle do budoucna?

Chtěla bych zůstat v týmu a dostat se na olympiádu. Ráda bych pomohla univerzitnímu týmu do finálového turnaje a vyhrát pohár, což se ještě nikdy nepovedlo. Hlavně mu pomoct k tomu, aby byl lepší, než když jsem tam přišla. Zatím máme vzestupnou tendenci, což je skvělé. Ještě mám před sebou 3-4 roky na univerzitě, tak mě čeká hodně práce. Musím ale dostudovat, o vzdálenější budoucnosti jsme ještě moc nepřemýšlela (usmívá se...).