A-tým
28. 01. 2017, Ondřej Vlk
Ivan Hlinka? Na cestách mi zpíval a kouřil jak bouchlý kamna, vzpomíná M. Rykl
Velcí kamarádi, to byli Ivan Hlinka a Miroslav Rykl, oba jsou litvínovskými legendami. Ivan Hlinka byl celosvětově uznávaný a Čigi, vedoucím týmu, který k Litvínovu neodmyslitelně patří.
Jejich přátelství vzkvétalo hlavně po konci kariéry. Sousedi, kamarádi, kolegové oba spolu trávili spoustu času. Smrt Ivana Hlinky zasáhla celý hokejový svět, rodinu, přátele, fanoušky i uznávané hokejové osobnosti. Miroslav Rykl se dlouho v žádném článku nikomu se svými vzpomínkami nesvěřil, až do teď, kdy se rozhodl také podpořit projekt Legenda pomáhá.
(Karel Gut, prezident ČSLH a Ivan Hlinka na tiskové konferenci nominace k Naganu v Litvínově)
(Zdemolované auto po nehodě, při které Ivan Hlinka přišel o život)
Jak často jste spolu trávili čas?
Když začal dělat nároďák a na svazu, tak jsme spolu jezdili hodně na různé schůze. To byly dobré cesty s ním domů (..smích). Vždycky jsem řídil já, páč oni po té schůzi se tam všichni ty papaláši sešli. Lidi jako Franta Černík, Olda Štefl, Lojza Hadamczik a další, pak to dořešívali u baru. Tak jsme měli s Ivanem vždycky tak tři odjezdy, že už jedem, jedem a nakonec jsme jeli třeba až ve tři ráno.(Karel Gut, prezident ČSLH a Ivan Hlinka na tiskové konferenci nominace k Naganu v Litvínově)
Nikdy vám čekání nevadilo? Nechtěl jste někdy prostě ujet?
Jednou, když hrála Opava ještě extraligu, tak jsme tam měli taky schůzi, a to se jelo někam do nějakýho kempu. Já tam za ním šel asi třikrát, že jedem domu. Asi v pět hodin odpoledne, že už jedeme a Ivan ještě si dáme jedno a jedem. Pak jsem tam šel v půl desátý večer, jasně, ještě si dám jedno a jedeme. Tak mu říkám: „Víš co, tak tady spi a já jedu, nazdar.“ Skočil jsem do auta a zajel jsem jen za roh, tam jsem čekal. Ivan mi pak asi ve dvanáct volal a ptal se: „Kde jsi?“ Tak mu říkám: „Kde bych byl, jsem v Brně, já ti říkal, že jedu domu.“ On na to hned: „No to se otoč a jeď pro mě, to ti říkám, nebo to budeš vidět (..smích).“ Já stál ale za barákem schovanej, bych ho tam nenechal. Vždycky mi pěkně zpíval celou cestu domu a kouřil jak bouchlý kamna (..smích).Pohádali jste se někdy?
Já myslím, že ne. To se nám nikdy asi nepodařilo. Když jsem mu něco řekl, tak to přešel a on když pindal, tak jsem to taky přešel. Nikdy jsme se nepohádali, že by se jeden s druhým nebavil.Když se na někoho naštval, dokázal být dlouho naštvaný?
Když ho někdo nasral, tak jako byl fest. Nechal to v sobě a jak byla možnost, tak to tomu dotyčnému vpálil při dobré příležitosti.Jak nesl vítězství a porážky?
Myslím si, že vítězství se oslavovalo vždycky (..smích). To se neslo dobře. Porážky se taky oslavovaly (..smích). Moc se v tom nebabral, aby se něco dlouho řešilo. Jak říkal: „Hlavně se z toho neposrat.“ Když jsme hráli play off s Košicema, tak jsme tam dostali šišku. Zastavili jsme v Knovízi, přijeli tam někdy v jedenáct v noci a odjížděli až v pět ráno domu. Celý mužstvo tam slavilo, no a pak jsme je doma dvakrát střihli a postoupili přes ně. On byl takovej normální v tomhle. Výbornej parťák, kluci ho brali.Pamatujete si, kde a kdy jste se dozvěděl o jeho smrti?
To si pamatuju naprosto přesně. Ten den jsme měli trénink a já jel domu a slyšel to v rádiu. Tak jsem jel pro Pepíka Beránka, jeli jsme za Albym nahoru a tam jsme to slyšeli znovu. Nechtěli jsme tomu ani věřit, bylo to smutný, ale je to život, bohužel.(Zdemolované auto po nehodě, při které Ivan Hlinka přišel o život)