Přibližte nám vaše hokejové začátky…
„Bylo to v Chocni, odkud pocházím, někdy v pěti nebo v šesti letech. V žácích si nejvíc vybavuju trenéry Šedivého a Bučka. V osmé třídy jsem přešel do Pardubic. Nejdřív jsem dojížděl, od střední školy jsem bydlel na ubytovně v Rybitví a chodil na sportovní gymnázium. V Pardubicích mě vedli trenéři Janega, Jilemnický, Seidl, Paleček, Martinec… Snad jsem na nikoho nezapomněl.“

Máte za sebou starty v juniorských reprezentacích. To byl zlom, kdy jste si uvědomil, že můžete v hokeji něco dokázat?
„Ano, tam mě vlastně poprvé reálně napadlo, že bych se mohl hokejem živit. Odehrál jsem pár zápasů, byl na turnaji v Rusku, v Petrohradě, nebo ve Skandinávii.“

Jste odchovancem Pardubic, v jejichž dresu jste v sezóně 2005/6 debutoval v extralize. Jaké máte na ten zápas vzpomínky?
„Mužstvo mělo tenkrát hodně zraněných, tak mě trenéři povolali na záskok. Pamatuju si hlavně to, že jsem hrál v útoku! Pak se kluci uzdravili a už jsem si v extralize nezahrál.“

Do kádru Východočechů jste se poté nevešel?
„Ne. V té době tam bylo dost peněz a spíš se kupovali hotoví hráči odjinud, než dávala šance maldým.“

Poté jste odešel do Vrchlabí?
„Ano. Pár zápasů jsem odehrál i v Trutnově, který byl jakousi farmou Vrchlabí.“

Další extraligové zkušenosti jste nasbíral v Mladé Boleslavi.
„V reprezentační přestávce si mě do Boleslavi na zkoušku vytáhl Miloš Holaň, který tam tehdy trénoval. Během sezóny jsem tam pak přešel natrvalo.“

Jak své angažmá v Bruslařském klubu hodnotíte? Co poslední baráž, byli jste hodně smutní, že to nevyšlo?
„Tři sezóny po sobě jsme končili až v dubnu, bylo to náročné. Navíc dva roky jsme moc nevyhrávali, to až poslední sezónu v první lize. Drželi jsme se až do posledního zápasu v baráži, k postupu chyběl kousek, škoda. Jinak to nebyl špatný rok, až na ten konec.“

Máte přezdívku?
„Ano, Chali.“

Váš první kontakt s litvínovským hokejem se odehrál kdy a jak?
„Zajímavé – když jsem přišel do Boleslavi, snad první zápas jsme hráli hned tady. Po sezóně mě kontaktoval Vladimír Jeřábek. Měl jsem ještě nabídku z Pardubic a Boleslav mě chtěla udržet, ale rozhodl jsem se pro Litvínov. Roli hrálo, že mě kouč zná, vedl mě několik let, ve Vrchlabí i v Boleslavi.“

Jak se vám zamlouvá letní příprava v Litvínově?
„Tréninky jsou vesměs stejné, ty Jeřábkovy jsem navíc z minulosti znal. Jsem zvyklý a obecně mi příprava na suchu nevadí. “

Které hráče jste znal před svým přichodem?
„Ríšu Rapáče z Vrchlabí, jinak nikoho. Ale je to v pohodě. Hned po příchodu jsem si tady připadal jako doma, prostředí na mě okamžitě působilo jako rodinný klub.“

Vaše první dojmy z nového působiště, města…
„Když jsem sem jezdil dřív, měl jsem představu – i to tak na mě působilo – že je Litvínov ošklivé město. Teď poznávám, že je to spíš naopak. Myslím, že lidi hodně ovlivňuje cesta z Mostu do Litvínova okolo továrny. Možná kdyby se jezdilo jinudy, nebylo by to tak hrozné. Kluci mě po městě provedli, pokaždé někdo jiný. Na oběd chodím třeba s Frantou Lukešem nebo Robinem Hanzlem.“

Považujete se za „brusiče“? Disponují vás k tomu i výška a váha. Jakou roli v týmu vy máte nejraději?
„Viděl jsem někde u sebe oficiální údaj váhy 81 kilo, ale to je snad ještě z deváté třídy. Vážím 94. Trenéři po mě obvykle tu tvrdší práci chtějí. Nebráním se tomu, taková hra mi nevadí, stejně jako chránit brankáře. To ale patří k povinnostem všech obránců.“

Váš dosavadní nejsilnější hokejový zážitek?
„Asi postup s Vrchlabím do první ligy. Měli jsme dobrou partu a byla to velká radost. Na náměstí pak přišlo slavit tři tisíce lidí.“

Kde máte trvalé bydliště?
„V Chocni. Ale bydlím teď v Litvínově v pronajatém bytě. Za rodiči do Chocně se občas o víkendech dostanu.“

Jaké máte koníčky, co volný čas?
„Mám rád sport jako takový, tenis a hlavně fotbal. Rád si ho zahraju, ještě před čtyřmi lety jsem hrál závodně, za Choceň I. A třídu. I když jenom zápasy. Začínal jsem v obraně, pak přešel do útoku, i nějaký ten gól jsem dal. Rád se taky někam na fotbal zajedu podívat, snad se mi to povede i tady.“