Do profesionálního hokeje jste nakoukl v sezóně 1976/1977. Jak vzpomínáte na úvod své kariéry?
V první zápase jsem nastoupil vedle Jirky Bubly. To si poté člověk říká, co víc vlastně může chtít. Vepředu byl Ivan Hlinka s Milošem Tarantem, pro mě byl začátek kariéry jako z říše snů. Pro každého byl vrchol už jen to, že s nimi byl na ledě.

Následoval odchod do Vyškova…
Kvůli vojně. Byla to i nižší soutěž, pak jsem se hned vrátil zpět do Litvínova.

Zúčastnil jste se také mistrovství světa juniorů, kde jste získal bronzovou medaili.
Jelikož často sleduji turnaje dvacítek, tak jsem na toto mistrovství zrovna nedávno vzpomínal. Za Rusko tam v té době byl Fetisov a celá tahle jejich generace, už v té době to bylo na vysoké úrovni. Během turnaje za mnou přišel trenér Američanů Lou Vairo s nabídkou emigrace do Minnesoty. Tak jsem si říkal, jak by ten život asi šel, kdybych tenkrát utekl.

Proč to nedopadlo?
Neměl jsem na to, doma byli rodiče a představa útěku bez možnosti návratu byla v tu dobu nereálná. Každopádně bych byl asi jeden z prvních.

Byl jste u jedné bronzové a jedné stříbrné medaile s Litvínovem. Jaká je vaše nejoblíbenější vzpomínka?
Tenkrát jsme měli vynikající mančaft. V té době tam byl Vláďa Růžička, Ivan Hlinka ke konci kariéry, Vláďa Kýhos, Vláďa Jeřábek, Arnold Kadlec. Ono vybrat oblíbenou vzpomínku je velice těžké, protože jich bylo hrozně moc. A abych řekl pravdu, spoustu věcí už si ani nepamatuji (směje se). Ale vybaví se mi třeba zápas v Bratislavě, vedli jsme 4:1, zbývalo asi 8 minut do konce. Slovan tehdy hrál o titul, nakonec jsme prohráli jsme 6:4. Hráli tam bratři Peter, Marián a Anton Šťastní, kteří v tu dobu hráli hokej na úplně jiné úrovni. Člověk měl u těchto zápasů husí kůži, i když to třeba nedopadlo vítězně.

Během kariéry se vám přezdívalo „Banán“. Jak toto vzniklo?
Už v mládeži. Tenkrát nás trénoval trenér Schmidmayer, v té době jsem hrál ještě v útoku. Dával jsem góly, on mě pojmenoval „Jordák, banánek“ a od té doby mi to zůstalo.

Po revoluci jste odešel do Finska, zahrál jste si také v Itálii a v Německu…
Z Československa odešla po revoluci velká spousta hráčů. Někdo zamířil za oceán, někdo do Švýcarska, já si vybral Finsko. Když jsem tam přišel, úplně jsem zašnul, jací jsou Finové vynikající bruslaři. Těžko říct, čím to tenkrát bylo, ale ten rozdíl byl obrovský.

V lednu jste se zúčastnil akce pro klubové legendy, které v Litvínově odehrály 10 a více sezón. Jaké to bylo opět vidět bývalé spoluhráče pohromadě?
Skvělé, moc jsme si to všichni užili. Spoustu let jsme se s klukama neviděli, i když občas se s někým potkám. Od klubu bylo skvělé, že si na nás vzpomněli. Co si pamatuji, když jsme končili hráčskou kariéru, tak se s námi pomalu nikdo ani nerozloučil. Měl jsem z té akce radost.

Pokud byste si měl vybrat oblíbeného spoluhráče, kdo by to byl a proč?
Vláďa Kýhos. Bezkonkurenčně. Myšlenkově byl lepší než spousta hráčů. I když jsme měli hráče, kteří byli reprezentanti, on byl strašně nedoceněný. Přirovnal bych ho k Robertovi Langovi, chytrý praváček. Vláďa měl cit pro nahrávku, nebyl nijak velký střelec, ale myšlení měl za čtyři hráče.

Co říkáte na letošní sezónu Litvínova?
Zatím je to dobré, klukům se daří. Ve výsledku ale vždycky záleží na play off, buď se to povede, nebo ne. Tak je to každý rok. Všechny zápasy jsou důležité, ale pak může rozhodnout jeden jediný.

Jak myslíte, že to dopadne?
Řekl bych to, co nám říkali před třiceti lety: „Hrajte a uvidíte“. Ať kluci hrají, co nejlépe to jde, a nějak to dopadne.